S každým skokem language modelu se automaticky zlepší i Macaly.

Filip: Jak máš v hlavě nastavený, aby tě nesežralo to FOMO?

Petr: Doteď se nám tady roste jako nejlíp z toho důvodu, že tady ta konkurence vůbec neoperuje, protože ani nevnímá asi Česko.

Jindřich: Chci mít jistotu, že je to dobře, že je to správně — tak půjdu za odborníkem. A jestli to chci mít levně a rychle, tak si to dokážu udělat sám.

Filip: To, co se stalo za poslední dva roky, je za mě extrémní.

Petr: Dozvěděli jsme se, že si v Macaly vytvořili interní aplikaci na nahlašování vad na stavbě — šli po té škole, vyfotili, tady je něco špatně, a poslalo se to nějakému stavbyvedoucímu.

Jindřich: Co mě nejvíc zaujalo — fungujete spolu už víc než 15 let, máš pořád stejný tým. Co je to tajemství, jaký je recept na to, že vám to tak dlouho funguje?

Petr: Já myslím, že jsme měli takový přístup, že jsme byli extrémně naivní — a to se ukázalo být dobrá vlastnost.

Filip: K tomu prodeji mě napadá — když se na to dívám zpětně, říkal jsem si, že to bylo skvělé načasování.

Petr: Já bych o sobě řekl, že jsem builder. Nejvíc mě baví vytvářet produkty. Právě posloucháte Deeplink Show.

Jindřich: Vítej u dalšího dílu Deeplink Show Sessions. Tentokrát tu máme díl už s druhým hostem. Zdravím taky všechny naše posluchače. Náš dnešní host stojí za dvěma velkými exity v české startupové scéně. Nejdřív jako spoluzakladatel Avocode, který v roce 2021 koupil za stovky milionů americký Ceros. Pak rozjel Langtail a po roce ho nahradil Macaly — vibe coding platforma pro lidi, co nikdy nenapsali žádný kód. Macaly prodal po pouhých devíti měsících. Dneska si společně budeme povídat nejen o Petrovi, ale právě o Macaly, vibe codingu, AI a podnikání v Čechách. Petře, vítej a díky moc, že jsi přijal pozvání do našeho virtuálního studia Deeplink Show.

Petr: Díky za pozvání a snad to bude zajímavé.

Filip: Petře, taky tě vítám, vítám i naše posluchače. Kdyby ses nám měl představit v jedné minutě — co důležitého Jindřich ještě nezmínil?

Petr: Já bych o sobě řekl, že jsem builder, nejvíc mě baví vytvářet produkty. Baví mě na tom pak ta reakce lidí, když se jim to líbí, když je to něco, co lidi fakt chtějí. To mě na tom baví asi nejvíc. Často mi to přijde, jako kdyby člověk hrál nějakou počítačovou hru, ale v reálném světě — nějakou civilizaci. Takže mi to přijde super. A mimo práci jsem už táta, mám dvě malé dcerky. Takže asi tak.

Jindřich: Pokud se nepletu, tak ti ještě nebylo ani 35 a už máš za sebou dva exity.

Petr: Bohužel už jo. Teď v srpnu mi bylo 35, ale ještě mi nebylo 36.

Jindřich: Ok. Možná jsi už odpověděl na tu otázku, co tě na tom baví nejvíc, ale v rámci přípravy mě nejvíc zaujalo, že fungujete spolu už víc než 15 let, pracuješ se stejnými kolegy. Co je to tajemství, jaký je recept na to, že vám to tak dlouho funguje, nemáte vzájemně ponorku a pořád dokážete dělat takhle dobré výsledky?

Petr: Tu ponorku jsme samozřejmě párkrát měli. Je to podobné, jako když má člověk dlouhodobě nějakou přítelkyni nebo manželku. Já třeba osobně mám většinou ve svém životě takové vztahy, že když jsem s těmi lidmi nějaký kámoš, nebo mám třeba manželku, tak většinou s nimi jsem prostě dlouhodobě. Takže si myslím, že to je i o typu lidí, že si nějak sedíme. My jsme spolu začínali, když nám bylo nějakých 18, 20. V té době jsme byli divočejší, teď už všichni mají děti, rodiny, takže všichni chápeme potřebu být doma s rodinou. Myslím, že jsme typ lidí, který má vztah s někým, komu může důvěřovat. Asi takhle.

Filip: Zmínil jsi, že teď už všichni máte děti, že jste klidnější. My jsme tady před tebou měli hosta Jirku Štěpánka. On říkal, že život startupisty je — minimálně z jeho pohledu — extrémně náročný, a že podle jeho chytrých hodinek mu biologický věk za poslední půlrok vyrostl z nějakých 20 na 29. Tak mě zajímá, jak to zvládáš ty, protože u tebe to vypadá, že rodinu pořád dokážeš prioritizovat. Co je za tebe ten správný přístup?

Petr: Dělat startup a mít děti není 100% ideální kombinace. Když by člověk chtěl mít totální balanc, tak je lepší jít asi někam do korporátu. Já to mám tak, že mě by korporát nebavil. Dělám dost často nárazově, třeba i o víkendech, když děti jdou spát, nebo po obědě. Takže to často ani neberu jako "teď musím pracovat" — já chci pracovat. Myslím, že to je o tom, že když to člověk má rád, tak to takhle nevnímá. Když máš nějaký koníček, tak máš koníček vytvářet produkt nebo startup.

Filip: To je super přístup. Co mě napadá a co sám cítím — dneska, když je tady AI, všichni jsou díky ní schopní stavět věci znatelně rychleji, k čemuž Macaly taky napomáhá — jak to máš v hlavě nastavené, aby tě nesežralo to FOMO? Protože to je u mě věc, která mě strašně vždycky pushuje dopředu, někdy až nezdravě. Říkám si: ty jo, měl bych si to načítat, zkoušet a posouvat se.

Petr: Já to FOMO taky cítím. Vyšlo třeba OpenClaw a já jsem se na to dva dny nekoukal a už mi přišlo, že jsem úplně zbytečný. Takže jo, cítím to. Strávím spoustu času na Twitteru, který je můj hlavní zdroj novinek a informací. Sice to neberu jako práci, ale reálně to práce asi je, protože je to způsob, jak se dozvím, že jsou nové věci, že vyšel nový model — a ten je potřeba vyzkoušet. Většinou jsou z toho nějaké návaznosti. To FOMO cítím nejspíš z těch věcí, co jsem nezkoušel, a je jich spousta. Ale na druhou stranu, já s language modely dělám posledních pět let a už mám takový bullshit detektor, takže docela často vím, že něco je jenom marketing. Spousta lidí z web3 světa se přesunula do AI a je to na tom dost cítit. Člověk to musí filtrovat.

Jindřich: Z mého pohledu to možná i tak je, že ten marketing je u těch nástrojů a modelů mnohem silnější než pak ten samotný produkt. A přesně jak zmiňoval Filip — obecně vibe coding a agentic engineering pomáhá tomu, že vůbec ty další produkty vznikají. A mnohdy stejně rychle, jako vzniknou, tak rychle i zaniknou. Abych dokončil tu myšlenku — já ten bullshit detektor pravděpodobně ještě nemám. Snažím se všemu dávat šanci, být trochu open-minded, ale samozřejmě to nejde, nejde sledovat trendy ve všem a o všem být informovaný. Ty musíš mít nějaký monitoring konkurenčních řešení. Minimálně co se týče vibe codingu, tam musíš být velmi dobře informovaný. Jak přistupuješ k novinkám — co konkurence řeší, co vydává, v čem je lepší než vy — jak tyhle informace získáváš?

Petr: Vnímáme samozřejmě, že máme nějakou konkurenci. Asi nejvíc koukáme na Lovable, na to se lidi nejčastěji ptají — jaký je rozdíl mezi Lovable a Macaly. Lovable má třeba velkou komunitu na Redditu, a Reddit je sám o sobě o tom, že si tam lidi stěžují. Není to o tom, že by tam psali, jak je to skvělé. Takže já si tam často čtu, co lidem vadí. Typicky to, jak to moc žere kreditů a tak dále. Některé věci jsou fundamentální a nedají se fixnout, i kdyby to člověk chtěl udělat líp. Co se týče další konkurence, tak třeba na V0 se dívám, akorát mi přijde, že už to ztratilo takovou traction. Stejně tak Bolt — Bolt mi přijde, jako kdyby nějak přestal existovat. A nejsilnější konkurence mi přijde Anthropic, kde se i nejvíc obávám. Anthropic teď udělal toho Claude, který už je velice blízko vibe codingu. Nemají tam zatím služby na to, aby se to jednoduše dalo nahostovat na doméně, ale kdyby chtěli, tak už to má velmi blízko, a tam by bylo velice složité konkurovat. Nejen proto, že by to bylo pěkně udělané, ale hlavně proto, že to mají ekonomicky mnohem výhodnější — dotují to, a všem těm startupům jako my nebo Lovable prodávají API za pricing, který je řádově vyšší. Takže je velice složité konkurovat ekonomicky. Pak zbývá maximálně zkusit použít nějaké open modely, které jsou typicky z Číny. K tomu se možná ještě dostaneme, ale třeba v rámci skupiny Team Blue, kde jsme, je interní tým, který řeší GPU klastry, a tam už se hostují čínské modely. Nějaké takové už teď zkoušíme používat — protože když naši free useři dostanou nějaké kredity, tak nám to dělá velké náklady, je tam určitě nějaký prostor pro optimalizaci. Tak to jsem vzal takhle zeširoka.

Jindřich: K openweight modelům i k pricingu se určitě dostaneme. Mě obecně zajímalo, jak ty zpracováváš všechny tyhle novinky a informace o konkurenci, a jestli na to máš nějaké automatizace. Proč se ptám — my jsme v jednom z předchozích dílů řešili moje automatizace, kdy mi každý den přijde report o konkurenci, co dělají nového, na čem pracují, a zároveň mi přijde uživatelský sentiment: pozbírám data, vyskrejpuju z různých fór, a ke snídani mám čerstvé informace, co se řeší, abych nemusel všechno procházet manuálně. Přistupuješ k tomu podobně?

Petr: Ani ne. Já ty automatizace zase tak nemám, ale většinu konkurentů mám na X, takže když něco oznámí, tak to vidím. Typicky jsem v jejich newsletteru, takže to taky vidím. Ale nemám žádnou automatizaci, co by mi každý den poslala zprávu do Telegramu. To nemám.

Filip: Pojďme se ještě vrátit k začátkům, k vašemu týmu. Jak máte rozdělené role? Jste všichni od všeho trochu a děláte to společně, nebo to máte jasně definované — někdo je víc technický, ty jsi třeba víc ten byznysový?

Petr: My jsme všichni asi hlavně produktoví a techničtí. Kdybych měl říct nějakou naši slabou stránku, tak by to bylo B2B sales. Tím, že jsme všichni techničtí, je fajn, že se můžeme bavit o věcech do technických detailů. Já osobně na produktu pořád řeším věci. Máme relativně malý tým a mně to přijde super — v dnešní době si myslím, že malý tým je výhoda. Já na produktu konkrétně nejvíc řeším toho agenta, jeho orchestraci, nebo se tomu vlastně říká harness. Kolega a cofounder Tomáš Rychlík má status CTO, takže ten většinou řeší takové ty detaily — abychom měli oncally, aby všechno bylo správně, dobrý tracking, alerting, takové ty serverové, DevOpsové věci. A Martin Juriš je taky vývojář, ale řekněme, že jde víc do marketingu — řeší marketingové věci jako vývoj marketingové stránky nebo dost řeší pricing.

Jindřich: Máte to takhle od počátku, co spolupracujete, nebo jste to třeba na Avocode měli jinak?

Petr: Vlastně stejně. Já jsem tam byl hlavně za produkt, na Avocode, Tomáš byl CTO a řešil nejvíc back-end, a Martin byl v marketingu. Takže dost podobné.

Filip: Možná bys mohl pro naše posluchače trochu víc popsat, o čem Avocode byl — co to byl ten váš první startup, který jste úspěšně exitovali?

Petr: Jo, jasně. Je to už úplně prehistorická doba. Bylo to v době, kdy ještě designéři používali na tvorbu UI Photoshop. Problém byl takový, že designér vytvořil UI ve Photoshopu a pak posílal ten design nějakému frontendistovi, aby to nakódoval. A ten frontendista byl naštvaný, že musí vlastnit Photoshop. My jsme mu dali řešení — mohl si nainstalovat Avocode. To byl velice zjednodušený viewer toho Photoshop souboru, kde si z toho mohl vyzobat všechny potřebné assety, zjistil, jaký tam je font, velikost, jak je to odsazené a tak dále. Postupem času jsme do Avocode přidávali další formáty, protože designéři začali používat Sketch, pak Figmu — a pak Figma všechno konsolidovala, takže nás tak trošku zničila, a my jsme to ještě velice pěkně prodali. Někdy během covidu.

Filip: U toho prodeje mě napadá — když se na to dívám zpětně, říkal jsem si, že to bylo skvělé načasování, předtím, než přišel vibe coding a obecně agentic engineering. Vnímáš to stejně?

Petr: Jo, určitě. Je možné, že máme intuici na to, kdy prodat. Myslím si, že kdybychom Avocode dál tlačili… možná by se stalo, že bychom z něj pivotli taky do vibe codingu — protože ten název Avocode by na vibe coding byl skvělý.

Filip: To je asi pravda.

Jindřich: Popsal jsi nám trochu produktovou stránku věci — mohl bys nám ještě projít trochu ten life cycle Avocode? Jak jste k tomu nápadu přišli, co z toho vzniklo — protože co se dá dohledat, tak i třeba Tesla byla vaším klientem, což mi přijde hodně zajímavé — až po ten exit. A proč jste se rozhodli prodat?

Petr: My jsme řešili svůj vlastní problém. Ještě nějakou dobu před Avocode jsme byli agentura a spolupracovali jsme s designérem, takže ten problém jsme znali a cítili. Předtím, než jsme vytvořili Avocode jako SaaS, jsme dělali ještě pluginy do Photoshopu i do Sketche. To nám vydělávalo docela slušně, ale nebyl to SaaS, a my jsme věděli, že chceme vytvořit nějaký recurring revenue. V té době žádné řešení nebylo. Skoro ve stejné době, jako jsme začali my, začal ještě turecký startup Zeplin, který byl pak daleko větší, protože měl dobrou distribuční strategii. My jsme zase byli zajímavější v tom, že jsme nakonec podporovali asi osm formátů. Začaly to používat i větší firmy, právě třeba i Tesla. A pak tam začala vznikat zajímavá technologie na pozadí — měli jsme vlastní technologii na parsování a vykreslování těchhle formátů a poskytovali jsme i API, aby si to firmy mohly provolávat pro nějaké svoje use casy. Ten use case byl, že chceš zkonvertovat třeba Photoshop soubor do Sketche, a spousta těchhle velkých firem to používala na takové konverze. V píku jsme byli asi 40členný tým. Dostali jsme se na nějakých, já nevím, kolem 2 milionů dolarů ARR. A cítili jsme, že už nedokážeme růst, zasekli jsme se na nějakých 150 tisících dolarů MRR. Pak jsme si řekli, pojďme to prodat. A bylo to dost na jul — my jsme o tom procesu vůbec moc nevěděli. Měli jsme pár advizorů, kteří nám poradili, ale řešili jsme si to celé sami. Firma Ceros byl náš enterprise zákazník API — a to je takový častý case: když máte enterprise zákazníka a pak mu oznámíte, že možná už nebudete poskytovat tu službu, tak se dost často dostanete do téhle konverzace o koupi.

Filip: Takže vy jste se k tomu exitu dostali tím, že jste řekli, že už asi nebudete pokračovat, a oni to chtěli koupit, protože to používali.

Petr: Jo. My jsme tam i rozjeli takové to klasické kolečko — těch firem bylo víc, dělali jsme takový ten shopping, jako se dělá vždycky. Pomohla nám tam třeba i Figma — bavili jsme se i s Figmou, jestli nás nekoupí. Samozřejmě jsme pak Cerosu tvrdili, že je tam hrozně velký zájem a tak. No a tak se vždycky udělá to FOMO.

Jindřich: A společně s tímhle podnikáním, exitem a budováním produktu — kde ses to naučil podnikat? Měl jsi nějakého mentora, nebo každý z vás cofounderů přinesl něco svého?

Petr: Já vlastně nevím, co to znamená naučit se podnikat. My jsme šli — teď třeba poslední rok a půl na Twitteru vnímám, že se mluví o retard maxingu, takže jdeš prostě do toho přímo, straight to the point. Myslím, že jsme měli takový přístup, že jsme byli extrémně naivní, a to se ukázalo být dobrá vlastnost. Čím jsi starší, tím míň chceš riskovat. Myslím, že to byl náš chtíč něco vytvořit, něco dokázat. Jsou tam nějaké vlastnosti, které ti lidé, co podnikají, mají dost podobné — typicky že nemají rádi autority a takovéhle věci. To jsme tam taky měli. My jsme vždycky přemýšleli o produktech, které jsou světové — že nejsme tady, neděláme plugin pro Brno. Prostě nám to přišlo zbytečné. Teď je to s Macaly naopak trochu jiné, o tom se pak můžeme pobavit — že nám to teď globálně moc nejde, ta distribuce. Ale asi tak. Žádného formálního kouče jsem neměl.

Filip: Možná pojďme rovnou na Macaly. Řekneš nám ten příběh, jak vzniklo? Čím jste se inspirovali?

Petr: Abych to kontextově zasadil — už během Cerosu, když vyšlo ChatGPT, to byl asi rok 2022, si CEO Cerosu řekl, že musíme taky dělat nějakou AI aplikaci. A my jsme začali v nějakém 15členném týmu dělat de facto klon ChatGPT pro marketéry a designéry. Tam jsem se už seznámil s tím, jak je docela složité dělat AI produkt ve větším týmu — typicky máte nějaké demo velice rychle, ale když to pak chcete dát zákazníkům, tak ten produkt nefunguje zase tak dobře, lidi to používají jinak než testeři. A bohužel ten produkt šel ven strašně pozdě, protože se to celé vedení pořád bálo a myslelo si, že to není dostatečně dobré. Takže když už se to vypustilo, tak o to nikdo neměl zájem. Mě to tak frustrovalo, že jsem skončil a založil novou firmu Langtail, kde jsem chtěl pro produktové týmy řešit lepší workflow při používání language modelů — aby měly dobrou observability, aby mohly jednoduše testovat různé modely a tak dále. Přidali se ke mně pak ti dva cofoundeři, sehnali jsme nějaké peníze, a pak jsme narazili na to, že to firmy v Česku moc nechápou a ten sales cyklus byl extrémně dlouhý. De facto jsme to moc neuměli prodávat. To vedlo k tomu, že jsme na začátku roku 2025 měli na účtu peníze na poslední tři měsíce a museli jsme se rozhodnout, že zkusíme něco nového. Nejdřív jsme pivotli do něčeho trochu jiného, víc do automatizací, ale cítili jsme, že tam není wow efekt. Nakonec jsme šli do vibe codingu. Ten důvod byl, že my jsme sami už používali Bolt a viděli jsme, že to je fakt dobré. Byli jsme třeba v Londýně na hackathonu i s Anthropicem, a Bolt v té době ještě nikdo neznal — používali ho tam netechničtí lidé a bylo vidět, že je to pro ně úplně zázrak. Říkali jsme si, tohle je něco, co ten market hltá, a tím, že lidi Bolt neznají, je ještě dostatek místa na to být dalším hráčem. Navíc nám přišlo, že se Bolt dostatečně rychle neposouvá. Takže jsme šli do toho udělat konkurenci.

Filip: Napadá mě k tomu Bolt — nebo v té době už byl i Lovable na trhu, pokud se nepletu? Nebo to bylo ještě takové?

Petr: Jo, jo, byl. Lovable jsme v té době interně nepoužívali, ale už byl. Podle mě byl i trošku dřív než Bolt.

Filip: Mě napadá k tomu, co jste si řekli, že vám na těch nástrojích chybí — říkal jsi, že se posouvají pomalu. Ale byl to jediný motivátor, nebo co vám ještě přišlo, že vy můžete přinést navíc oproti těm nástrojům, které už na trhu byly?

Petr: Kontextově je potřeba vnímat situaci, že jsme byli zoufalí. Potřebovali jsme rychle dodat, že dokážeme udělat něco nového. Takže tam nebyl prostor na filozofování — potřebovali jsme rychle udělat nějaké POC nebo demo a získat nějaký bridge round, abychom mohli ještě existovat. Takže jsme to velice porovnávali s Boltem. V té době jsme ani nepřemýšleli, pro koho to je — jestli pro vývojáře, nevývojáře. Stavěli jsme to primárně asi pro sebe, protože na Boltu nám vadilo… Já jsem ho třeba často používal tak, že jsem tam začal nějaký projekt a pak jsem si to chtěl synknout do Cursoru — v té době jsem ještě používal Cursor — a to nešlo úplně moc dobře, protože tam nebyla GitHub integrace. Takže první věc, co si vzpomínám, že jsme přidali, byla právě GitHub integrace, přišlo nám to úplně obvious. Na druhou stranu dneska je ta GitHub integrace relativně nedůležitá, protože nevývojáři ani nevědí, co je GitHub. A je potřeba říct, že ten market — naše země je tak malá, že lidé ještě neznají Lovable. Když jsem na hackathonech, lidé znají ChatGPT. Ale když řeknu, že jsme něco jako český Lovable, tak lidé říkají: co je Lovable? Takže já už to takhle nepoužívám. Říkám: znáte ChatGPT? My jsme něco jako ChatGPT na tvorbu aplikací a webů. Je to nějaká bublina — v naší bublině to známe všichni, ale mimo ni lidé strašně moc znají Gemini, protože to Google všude tlačí. Nebo ChatGPT. A teď se k nim dostal Claude, teď slyšeli o Claude.

Filip: Takže jestli to chápu správně, Macaly byl relativně rychlý nápad, a teprve potom, co jste to launchli, jste začali hledat cílovku, ten trh. A jestli to chápu správně, tak v tu chvíli cílíte primárně na náš český, respektive evropský trh.

Petr: Jo, teď je to de facto, řekl bych, prioritně český a potom evropský. A my jsme po spuštění Macaly byli v kontaktu s takovou paní ze Švýcarska, která je expertka na positioning, a ta nás úplně strašně vyhejtovala — jak si hrajeme na Lovable, že musíme mít lepší positioning. Takže jsme nad tím dost iterovali. Proto jsme nějakou dobu říkali, že jsme čistě na marketingové stránky, protože tam jsme byli objektivně lepší než Lovable. Ale třeba v rámci Team Blue zase říkáme, že jsme na všechno — protože Team Blue chce, abychom říkali, že jsme na všechno, z toho důvodu, že má ve skupině třeba Webnode a nechce, abychom vypadali, že Webnode přímo konkurujeme. Tam je to nějaké politické rozhodnutí.

Jindřich: To mě hrozně zaujalo — řekl jsi, že jsi měl tu paní konzultantku ze Švýcarska, co vám pomohla s positioningem. Jak to třeba funguje? Je to člověk, kterého se zeptáš, on si o vás něco nastuduje a pak řekne svůj expertní pohled?

Petr: Ona je vlastně takový klon Eleny Verny — to je vlastně člověk od Lovable. Je vtipné, že ona o nás i udělala veřejný workshop, akorát změnila název, ale bylo očividné, že to jsme my. Myslím, že to stavěla na svých zkušenostech, že na to má nějaká data. Zeptala se nás na nějaká čísla — kolik máme uživatelů, jak jsme velcí — pak to vyhodnotila: vy si tady nemůžete hrát na brand typu Coca-Cola, vy musíte být úplně úzce vyprofilovaní. Dávala nám příklady až absurdní — že máme říct, že jsme pro hasiče nebo něco takového. Do toho jsme nešli, ale důležité bylo, že nám dala ten mindset, jak o tom přemýšlet.

Jindřich: Byl to ten okamžik, kdy jste si to vzali k srdci — že nechceme být světoví, ale chceme být nejlepší tady, třeba ve střední Evropě?

Petr: Myslím, že to byl částečně ten okamžik, a těch věcí bylo ještě víc. Mám takový dojem, že se změnilo to, jak fungují sociální sítě — že když je člověk z Česka a má followery nebo svoji síť lidí primárně z Česka nebo z Evropy, tak se ty posty těžce organicky dostávají do USA. Když jsme dělali Avocode, tak nám to šlo víc, měli jsme největší skupinu z USA, a přitom jsme dělali z Česka. Teď se nám povede jeden post z tisíce, že se chytne v USA. Mám takový dojem, že ty algoritmy sociálních sítí víc upřednostňují lokaci člověka a síť, kde ti lidé jsou. I z toho důvodu nám přišlo těžké tvářit se z Česka jako firma z USA. A bylo vidět, že se nám nejlíp roste z Česka. I když — řekneš Česko, a kdybys řekl investorovi, že chcete růst v Česku, tak většina investorů řekne, že to je trapné, protože Česko je malé. Ale nám tady roste a doteď se nám tady roste nejlíp z toho důvodu, že tady ta konkurence vůbec neoperuje, protože ani nevnímá asi Česko. My jsme tady schopní mluvit česky, jsme schopní být vidět na akcích, udělat hackathon. Takže je to de facto konkurenční výhoda, že můžeme fungovat lokálně.

Filip: Vy jste i párkrát launchovali. Já jsem ten produkt vnímal spíš jako světový, a teď mi přijde, že vaše marketingové kanály jdou spíš na Česko.

Petr: Když jsme to spouštěli, měli jsme takový vesmírný brand, bylo to velice zaměnitelné — když se člověk koukl na dalších 20 konkurentů, mohla by to být nějaká drinking game, všichni vypadali úplně stejně. Headline vždycky říkal něco jako "vyjádři svoji myšlenku". Úplně stejné věci, jak přes kopírák. A to nefunguje. Nám z nějakého důvodu — myslím, že to byl dobrý timing — fungoval Product Hunt, asi proto, že lidé čekali na nějakou novinku, že by třeba bylo něco lepší než Lovable. Lidi to automaticky zkoušeli a sdíleli. Product Hunt často nefunguje moc dobře na sales, ale tady to fungovalo docela dobře — šli jsme z nuly na nějakých deset tisíc dolarů během pár týdnů. A celý tým to strašně povzbudilo, protože v kontextu Langtailu jsme byli demotivovaní. Tohle nás povzbudilo, že to může být ta cesta. A je důležité říct, že hned po Product Huntu, který byl někdy na konci května roku 2025, tak už asi měsíc poté jsme se dostali do konverzace ohledně akvizice. Bylo to velice rychlé.

Jindřich: Můžeš nám prozradit něco k číslům — kolik máte registrovaných uživatelů a jak dlouho vám trvalo, než jste se na to dostali? Abychom se zasadili do kontextu velikosti toho produktu.

Petr: Jo. Teď to jsou nějaké nižší stovky tisíc uživatelů, a jak jsem říkal, nejpočetnější skupina je z České republiky a obecně Evropa — třeba Německo. USA je na třetím místě, a pak máme nějaký úplně random ostrůvek uživatelů z Brazílie a myslím, že i z Japonska. Teď v rámci skupiny Team Blue pro nás bude nejzajímavější Evropa. Team Blue přemýšlí nad těmi akvizicemi tak, že chce, aby se produkty navzájem integrovaly. Má de facto dvě divize — starší byznysy typu webhostingy, v Česku je to třeba Active24, a pak SaaSovou divizi. Jednou z našich distribučních strategií bude, že nás ty webhostingové firmy začlení jako nový produkt — třeba jednoho dne Active24 oznámí, že má AI app builder, a ve výsledku to bude Macaly. Takhle bychom se měli dostat k nějakým vyšším stovkám tisíc až milionům uživatelů. To je něco, co teď řešíme, aby to šlo co nejrychleji.

Jindřich: Team Blue míří na to mít takový ekosystém, kde máš snadnější cestu k hostingu, k registraci domén a tak dál. Což dává obrovský smysl. Ale co by mě zajímalo — kdo je ten typický user Macaly? Máte nějaké persony vytipované, kdo jsou nejčastější zákazníci?

Petr: Pár jich máme, je to strašně různorodé. Jak jsem říkal, jsou to netechničtí lidé, to je ta nejširší skupina. Když půjdeme konkrétněji, vidíme, že to jsou živnostníci a malé byznysy. Ještě konkrétněji — je tam nějaký cluster lidí, co jsou realiťáci, vidíme tam spoustu advokátů, lidi, co mají nějaký svůj penzion, salon, nebo barbeři. Je to extrémně různorodé. Používají to dost i webové agentury, co v tom vyloženě dělají zakázky — přijde člověk, že chce web, a oni mu to udělají v Macaly. A pak teď docela velkou skupinu začaly tvořit školy, že se to začíná používat ve školství, což mě velice těší. Ale je to strašně složité, těch skupin je spousta, takže s tím trochu bojujeme.

Filip: A co se týče typovosti těch projektů, co tam ti lidé dělají — máš o tom nějaký přehled? Dominují primárně prezentační weby, nebo tam jsou i složitější apky?

Petr: Primárně dominují různé marketingové stránky, vizitky, landing page, těch je nejvíc. Druhá skupina jsou přímo aplikace, často interní aplikace. Viděli jsme aplikaci pro nějaké HR oddělení, kde se spravují lidé v týmu — je tam asi 300 lidí na onboardingu, takže je to docela šílené. Na školách typicky děti dělají hry, to je asi obvious. A pak tam jsou ještě takové menší e-shopy — když člověk nepotřebuje stovky produktů, ale má jich třeba 20, tak je úplně v pohodě si v tom udělat obchod.

Jindřich: To mi přijde super — opravdu, když si v tom dokážou i netechničtí lidé udělat svůj e-shop, můžou si to udělat tak, aby se jim to líbilo a dávalo to smysl, napojit platební bránu, nějakou analytiku, dopravní služby a tyhle věci.

Petr: Já osobně občas skoro nechápu, co ti lidé dokážou. Mám třeba dva příklady. Člověk vlastnící penzion v Mikulově si postavil landing page, ale napojil si ji na Booking — nějak to zvládl, takže je tam vidět, kdy má volno a kdy ne, a když mu někdo udělá objednávku, tak se to nějak spáruje s Bookingem. To bylo super. Pak jsme slyšeli super story — je taková jedna velice drahá škola, stála asi miliardu a je někde kousek od Prahy, a tam jsme se dozvěděli od paní, myslím že je starostka nebo něco takového, že si v Macaly vytvořili interní aplikaci pro nahlašování vad na stavbě: šli po té škole, vyfotili, že tady je něco špatně, poslalo se to nějakému stavbyvedoucímu. To mi přišlo skvělé. A co mě ještě velice těší, když slyším, že si lidé nechali udělat poptávku od agentury, typicky na nějaký web — třeba teď konkrétně máme příklad, kdy agentura dala nabídku 500 tisíc korun za nějaký katalogový web, a pak jsme slyšeli, že to někdo byl schopen postavit za 20 tisíc.

Jindřich: Je to občas neuvěřitelné, co ti lidé s tím dokážou. Ale my se tady často bavíme i o tom, že člověk by chtěl používat AI v jakémkoli use casu, jenže když nemá ten technický přesah, ten technický background, tak ho moc nenapadají use casy. A stejně tak je to s vibe codingem — já s tím dokážu hodně, ale když si stavím e-shop, tak musím vědět, že tam musím mít nějakou validaci, že musím napojit platební bránu, že tam bude nějaké API, že nějaké API budu potřebovat i na kurýry a dopravní služby, že tam má být nějaká autentizace, přihlášení, zapomenuté heslo. A vždycky mě fascinuje, jak ti lidé, kteří nejsou techničtí, tohle dokážou dát dohromady, když jim nutně nemusí všechny technické konsekvence docházet, které stejně s tím vibe codingem nějak souvisí.

Petr: Jo, 100 %. Je velká výhoda mít aspoň nějaké povědomí o tom, jaká se používají slova pro popis nějakých věcí, protože webdesign má svůj žargon — něco je footer, to netechničtí lidé neví. Dost často taky vidíme, že lidé nevědí, jak něco popsat, když se jim něco nelíbí v designu. Většinou popisují věci víc high level. Typicky barber potřebuje rezervační systém — a ten vibe coding je možná dobrý v tom, že už má spoustu vlastních názorů, jak to bude vypadat, co to bude mít za featury, a ten uživatel z toho prokliká a vlastně to připomínkuje, vychází ze stavu, co vymyslel ten language model. Někdy je to samozřejmě nežádoucí — typicky pro člověka, který ví, jak to má popsat. Ale pro tyhle lidi taková kreativita language modelu — nebo možná je to halucinace — je tady žádoucí.

Filip: To je strašně zajímavá myšlenka, to mě nikdy nenapadlo. Já hodně řeším agentic engineering a tu pokročilou práci při vývoji softwaru, a tam se naopak člověk snaží ten model co nejvíc zkleštit a vydělat přesně to, co chce — ale nenapadlo mě, že pro netechnické uživatele to může být fajn, že jim ten agent něco postaví a oni si řeknou: aha, takhle se to řeší, tohle tam ještě musí být. To je zajímavé. My už jsme tady nakousli, co vás motivovalo postavit Macaly a jak jste se koukali na konkurenci. Když se přesunu do dneška — co bys řekl jako hlavní argument, proč je Macaly lepší než Lovable, Bolt a tak dále? Zkrátka, proč by někdo měl použít právě Macaly?

Petr: Jo. Já nejčastěji dostávám otázku, jaký je rozdíl oproti Lovable. V určitém časovém rámci jsem vždycky schopný říct, že v něčem jsme technicky lepší, ale ono se to vždycky za dva měsíce změní. Je až neuvěřitelné, jak mi to připadá, jako bychom měli v týmu nějakého agenta, který Lovable říká, co zrovna řešíme — ty release máme extrémně podobné. My třeba teď budeme releasovat WhatsApp a máme interně i Telegram, a Lovable teď oznámil pár dní dozadu, že má Telegram. Takže technicky je to velice podobné. Je to trochu jako kdyby se člověk ptal, jaký je rozdíl mezi ChatGPT a Claude — ten rozdíl je ten vibe. Když s ním člověk pracuje, tak je to trochu jiné. U nás je to ten harness, to, jak Macaly odpovídá, jak na uživatele působí to UX a UI. Od jednoho uživatele, co používá obojí, se ke mně dostalo, že Lovable má často tendenci udělat na začátku čistě mock-up, a Macaly naopak už často udělá něco funkčního, a to on preferuje. Je to velice subjektivní, někdo může víc preferovat ten mock-up. Produktově je to složité. Myslím si, že máme lepší opinionated stack, ale to není něco, na čem bych to stavěl. Spíš bych řekl, že naše největší výhoda pro naši cílovku v Česku je, že lidé můžou mít český support, můžou přijít na akci, kde jsme. A obecně tu aplikaci jsme nedávno překládali do češtiny, protože je velké množství starších lidí, kteří to anglicky nedávají — když tam je tlačítko "send", tak by si člověk řekl, že to zvládne, ale oni si to překládali, což nám rozbíjelo aplikace, takže jsme ji přeložili my. Oproti Lovable bych ještě řekl, že mi přijde takový rozdílný — dělá toho strašně moc, teď vydali desktopovou aplikaci, mobilní aplikaci, a mám trochu dojem, že nemají úplně fokus. Já být v kůži Lovable — když jsem samostatný startup, nemám svůj foundational model — tak bych asi nevěděl, co mám dělat. V podobné pozici je třeba Perplexity, která taky oproti Anthropicu a OpenAI hraje druhé housle a snaží se všemožně pivotovat. Pro nás je ta situace už malinko jiná, protože jsme v rámci té skupiny. A kdybych měl říct rozdíl oproti V0 a Boltu — tam je největší rozdíl, že hrozně působí developersky. Bolt staví vývojáři, V0 staví Vercel, taky vývojáři, a kdybyste k tomu posadili kadeřnici, tak to prostě nedá. Tam je ten rozdíl markantní, u Lovable je to složitější. Ale jak jsem říkal, já se nejvíc obávám Anthropicu, kdyby vyloženě přišel s vibe codingem.

Jindřich: Přesně jak jsi mluvil o té češtině — to si myslím, že je vaše obrovská výhoda. Přece jenom, když cílíte na Českou republiku, tak ta cílovka tady pravděpodobně je, a vy jste asi jediní, kdo má dokumentaci v češtině, kdo má streamy, kde ovládáte Macaly česky, a tak podobně. Možná když se zase trochu posunu — zajímalo by mě, jak ovlivnil vstup Team Blue Macaly. Řeší se tam třeba i něco procesně, řešíte věci odlišně, směřujete někam trochu jinam, nebo to do jisté míry nechávají na vás?

Petr: Jo, to je dobrá otázka. Zatím to funguje tak, že my jsme takový ostrůvek de facto v korporátu, protože tam je kumulativně asi čtyři tisíce lidí. Zatím fungujeme skoro stejně jako předtím. Samozřejmě je tam nějaká roadmapa, která zahrnuje třeba ty integrace, abychom byli integrovatelní s jejich webhostingy — to bychom my sami od sebe nedělali — ale jinak fungujeme de facto pořád stejně. A co je teď pro mě produktově nejzajímavější — jak jsem zmiňoval, pilotně už v Macaly, i v produkci, běží openweight model, konkrétně Kimi K2, který je nahostovaný v Dánsku, takže je to v Evropě, je to skvělé, není to v Číně. K tomu bychom se běžně nedostali. Co mi ještě přijde zajímavé z pohledu těch SaaSových firem, co Team Blue má — oni mají firmy, které můžou být potenciálně velmi zajímavé pro novou vertikálu uvnitř Macaly. Třeba mají SaaS, který se jmenuje Metricool, který je na social media scheduling. Líbila by se nám agentická integrace, kdy uživatel má třeba svůj penzion a najednou chce postovat na Instagram a chce to mít on-brand — tak proč neříct přímo Macaly: hele, vytvoř mi post, protože budeme mít nějaké slevy na ubytko. To mi přijde fajn, určitá výhoda oproti Lovable, pro které je to asi náročnější.

Filip: To mi přijde extrémně zajímavá, ta integrace. Z praxe — když se bavím s různými marketingovkami, tak tohle je to, po čem prahnou. Vytvořím si nějakým způsobem brandové materiály, už je mám, a teď je potřebuju ještě dostat na sociální sítě, a tam dneska tráví velké množství času. Takže tohle je určitě extrémně zajímavé. Nicméně když se vrátím k současnému stavu — Macaly je primárně vibe codingový nástroj, a já jsem vývojář, původně i pořád, vyvíjím software a živím se tím. Mě zajímá tvůj názor, kde je ta hranice — kdy s vibe codingem, respektive s Macaly, jsem schopný něco vytvořit, a kde už začíná ten profesionální vývoj? Jak by ses tady rozhodoval?

Petr: Jo. Ty, když jsi vývojář, tak ti asi typicky bude příjemné vidět diffy v kódu, takové věci. Na druhou stranu — já jsem teď nedávno byl s dětmi na výletě a do toho jsem si na mobilu něco tak vibe-koval a vytvořil jsem docela komplexní aplikaci na screenshoty, že to dělá takové pěkné pozadí u screenshotu. A celé jsem to dokázal nadiktovat na mobilu. Přijde mi, že to zadávání požadavků je velký skill — člověk se v tom může dost zlepšit, jak to zadá, jak to popíše, jak řekne, co nemá dělat. Ale obecně se dá říct, že to, co dokáže Claude Code s webem a webovou aplikací, by mělo být téměř jedna ku jedné s tím, co dokáže Macaly. Hlavní důvod je, že ten fundamentální model je stejný. Nad tím je samozřejmě nějaký harness, který to ovlivňuje, ale řekl bych, že ten model je to podstatné, a ten harness bude čím dál tím asi méně důležitý. Dá se to spíš zkazit tím, že se to špatně orchestruje. Ale at the end of the day to strašně stojí na těch modelech. Pokud ty modely něco nezvládnou v Claude Code, tak je jasné, že to nezvládnou ani v konkurenčním toolu, ať už Lovable a tak dále.

Filip: Mě to spíš zajímalo z toho úhlu pohledu, že když bych přišel jako netechnický člověk a měl nějaký software — jestli máš nějaký rozhodovací diagram nebo přístup, kde bys řekl: jasně, na tohle je super ještě vibe coding, a tady už ne — třeba pracuješ s citlivými daty, mohl bys o ně přijít. Protože to je něco, s čím já strašně bojuju, když se mě někdo zeptá: mám si to vibe-codit, nebo k tomu pozvat někoho technického? Jak to vyřešit?

Petr: Já třeba osobně — kdybych dělal něco, kde jsou citlivá data — bych klidně začal v Macaly, protože obecně není problém z Macaly přejít do kódu na desktopu a používat třeba Claude Code. To není žádný problém, není tam obří vendor lock, je to dost transparentní, dá se to celé stáhnout. Takže ten scaffolding by mi dost pomohl. A co se týče security — samozřejmě se to stává, všichni známe ty případy, že třeba Claude smaže databázi za pár sekund na produkci. Částečně dost záleží na tom stacku, jak je moc opinionated. Pokud někdo zvolí jako hlavní databázi typicky Firebase, má daleko vyšší šanci, že se mu něco takového stane, že mu leaknou data — a to z toho důvodu, že ta permission layer je prostě de facto udělaná špatně, je to až něco druhořadého. Ale třeba v našem případě používáme jako hlavní backend plus databázi Convex, a tam se všechno řeší na úrovni kódu a ten agent k tomu má velice dobrý přístup. Takže šance, že udělá takovou věc jako u Firebase, je podle mě mnohem menší — není úplně nulová, ale je menší. Já bych spíš toho vývojáře zval na to, aby zkoukal, jestli se neleakují nějaká data. Kdybych pracoval s citlivými daty nebo s penězi, tak bych ho spíš přizval, aby mi udělal penetrační test, než aby to vyloženě musel vyvíjet.

Filip: Ještě k tomu mě napadá — když lidem představuju Macaly a obecně, že si tam jsou schopni spoustu věcí vytvořit, vždycky říkám, že je to produkt, který jim pomůže poskládat ty dílky softwaru dohromady: databázi, napojení hostingu, maily a všechny tyhle věci, které člověk normálně v Claude Code jasně že udělá, jenom musí pospojovat víc služeb. A když ani nevíš, jak je dát dohromady, tak je to pro tebe těžké. Ale co často dostávám za dotaz — jestli Macaly se mnou dokáže škálovat. To znamená, že si tam něco vytvořím a řekněme, že to budu chtít nabízet jako nějaký mikro SaaS — jestli i na tohle je Macaly vhodné a jestli zkrátka dokážete s tím uživatelem růst.

Petr: Na to bych odpověděl, že mikro SaaS mi zní jako use case, který bychom měli zvládnout a podporovat. Samozřejmě, čím větší by to bylo, tím větší smysl dává být samostatnější a nebýt vázaný na tu platformu. Do velké míry jde ten projekt vzít, stáhnout si ho a hostovat si ho někde u sebe. My s tím pomáháme — když se to napojí na naši databázi, tak pak ten uživatel potřebuje založit svůj účet někde třeba u Convexu, kde by chtěl pokračovat. Náš support lidem pomáhá, když mají takovýhle request, takže to není něco, co bychom nechtěli. Kdyby někdo přerostl Macaly, tak se může vytáhnout a jít pracovat, kam potřebuje. Ale popravdě většina těch uživatelů takhle extrémně komplexní věci zatím nedělá.

Filip: Co mě ještě napadá — vy už jste pokryli většinu těch hlavních bolístek, co běžný vibe coder má: databáze, maily a tak dál. Je nějaký směr, kterým tady v tom chcete jít, že to třeba rozšíříte? Zmiňoval jsi ten nástroj na plánování postů, ale to mi přijde víc do té agentické sféry. Obecně — jaké je teď to směřování Macaly, co se týče produktu, kam chcete ten vibe coding posunout, aby se s tím daly dělat i větší věci?

Petr: Jedna z věcí, které teď budeme dávat ven a přijde nám zajímavá, je WhatsApp integrace, kde je to de facto podobné jako OpenClaw — podobný vibe. Člověk má na WhatsAppu svoji babičku a pod tím Macaly. Přijde mi to zajímavé v tom, že pak nepotřebuje stavět nativní aplikaci — proč, když si s tím můžu psát přímo tam. Dost by mě zajímalo, jak to lidé budou používat, jestli to bude preferovanější způsob. S tím dost souvisí, že chceme přinést víc integrací — jsou to startupy typu Composio, který když integrujete, máte automaticky stovky integrací, co můžete nabízet, s Gmailem, Google Kalendářem a tak dále. Bavíme se teď s Apify, že budeme mít interní integraci, protože lidé často chtějí něco scrapovat, typicky ze sociálních sítí. A pak takové ty služby kolem — jak jsme se bavili o social media, podobná věc je newsletter: nadesignovat on-brand newsletter a pak ho odeslat, to je taky něco, co bychom mohli pokrýt. Uvažujeme nad tím tak, že když se tam ta kadeřnice nebo kdokoli dostane, tak abychom mu pokrývali ty potřeby jeho online byznysu — jak se potřebuje prezentovat, ať už jsou to sociální sítě, nebo newsletter. A pak nám dává smysl mít tam různé notifikace zpátky: když mi přijde objednávka, napiš mi to na WhatsApp. Takže tam je toho ještě dost. Zároveň dost sledujeme, co se děje kolem — vypadá to, že začne být silný ten computer use, že Claude začne ovládat počítač uživatelů, a pak bude otázka, jestli se něco chytne, jestli budou různé SaaSy mít význam, když si to ten agent sám naklika.

Jindřich: Možná se trochu posuneme k bezpečnosti. Obecně by mě zajímalo — říká se, že vibe-codený software děraví, že má bezpečnostní problémy. Je to něco, proti čemu bojujete, je to vůbec něco, proti čemu bojovat lze, a případně jak?

Petr: Jo, určitě, částečně to jde, je to častý dotaz. Já na to v první řadě v našem systémovém promptu samozřejmě mám napsané, ať je to bezpečné, takže to je safe. Ale když lidé mají obavu, že to bezpečné nebude, tak je dobré tu obavu tomu agentovi říct. Je fajn, když to řekne úplně na začátku, a ne až na konci — když řekne na začátku "tvoříme nějakou databázi, kde budeme ukládat citlivé údaje, obávám se o to, aby to bylo skutečně bezpečné", tak to ovlivní ten model a ten si na to bude dávat větší pozor. Když se to řeší až na konci — už mám vibe-codenou aplikaci a pak mě napadne, není to náhodou nebezpečné — tak pro ten model je to daleko náročnější, protože musí procházet desítky souborů. Je to spíš o tom, aby se ten uživatel naučil, jak postupovat. A pak jsou takové způsoby, kdy může být nějaký scanning předtím, než se projekt publikuje. Ale úplně upřímně — pokud ten scanning není vyloženě LLM, že se na to pustí třeba Codex, tak to trvá extrémně dlouho, může to trvat třeba 20 minut, a pak Codex přijde s tím, že tam třeba nic není, nebo něco je. To je nějaký způsob, jak to dělat, ale my nemáme ještě úplně ujasněné, jak tohle pricovat, jestli to má být premium feature, nebo ne — protože skenovat celou codebase pomocí agenta je samozřejmě dost drahé. Pak jsou nějaké deterministické způsoby, jak se dají zkontrolovat základní věci, jestli se neleakují API klíče a tak. Takže tyhle věci ještě integrované nemáme, ale přemýšlíme nad tím, jakou cestou jít. Vím, že třeba Lovable takovéhle skeny má a spolupracují s nějakým startupem, co to přímo řeší — ale i tak jsou na Redditu a na sociálních sítích neustále případy, kdy někdo má endpoint, který vrací všechny e-maily, kdo se subscribne do newsletteru. Takže evidentně to dneska tak dobře asi nefunguje. Řekl bych, že je to problém — nedá se zaručit, že to bude bezpečné, a to nejlepší řešení je podle mě stavět to od začátku s tím, že mám obavu, aby to nebylo děravé, a tím se velmi zvýší šance, že si ten agent na to bude dávat pozor.

Jindřich: Můžu vlastně akorát potvrdit to, co tady už padlo — když má člověk trochu ten technický background, dokáže si na ty věci dát pozor, napromptovat toho agenta tak, aby si na nějaké základní security problémy dal pozor sám. Moje myšlenka je ale — i když je to hudba budoucnosti — jestli by tohle třeba doopravdy neřešil nějaký lepší model, který je víc pro security uzpůsobený. Jako třeba — teď jsme slyšeli o tom Mythosu od Anthropicu, který ještě ani není public. Jestli by třeba potom, když by se začaly pouštět tyhle modely, nebyly ty vibe-codené aplikace už implicitně mnohem bezpečnější.

Petr: Já si myslím, že kdyby se udělal benchmark starších a novějších modelů na úplně stejné aplikaci, tak by už teď bylo vidět, že jsou nejspíš bezpečnější. Ale myslím, že ta obava tam zůstane ještě dlouho — dokud bude ten model dělat chyby, tak nejde garantovat, že to je bezpečné. Je to takové: jo, nejspíš to je bezpečné. Když to někdo myslí vážně, tak — přirovnání by mohlo být, kdyby agent napsal nějakou smlouvu. Já radši půjdu za právníkem, aby se na to koukl. Nebudu mu věřit, že ta smlouva je napsaná dobře a je v souladu s občanským zákoníkem.

Jindřich: To platí asi ve všem. Jestli chci mít jistotu, že je to dobře, tak půjdu za odborníkem. A jestli to chci mít levně a rychle, tak si to dokážu udělat sám.

Filip: My jsme tady řešili ty modely, jestli to dokážou udělat bezpečnější — k tomu mě napadá otázka: jaké modely v Macaly používáte teď a jakým způsobem? Trochu jsi to naťukl. A jakým způsobem řešíte, nebo jestli se bojíte nějakého zdražování za usage těch modelů, které se teď hodně skloňuje?

Petr: Jo, ještě mě teď napadlo, hned na to odpovím — k té bezpečnosti, zajímavý přístup by byl, kdyby byl agent, co by se to vyloženě snažil hacknout. To by možná bylo zajímavější než snažit se zkontrolovat, jestli je to dobře. Ale teď k těm modelům. Nejvíc pořád používáme Anthropic modely, máme tam na výběr Sonnet a Opus, je tam 4.6. A teď tam je ještě, jak jsem říkal, ten nahostovaný Kimi K2, openweight model od Moonshotu. To je model, který mi přijde z těch openweight modelů asi nejlepší, přirovnal bych ho k nějakému Sonnetu — zvládá docela pěkně tu agentní práci, a co se týče designu, dokonce má v design aréně vyšší skóre než Sonnet. A je násobně levnější, bavíme se o tom, že je třeba pětkrát levnější. To je pro nás skvělé, protože Sonnet a obecně Anthropic má prémiové ceny. A máš pravdu — když se koukneme na to, jak funguje celá ta ekonomika kolem AI, tak to vypadá spíš, že se zdražovat bude, protože investice, co do toho jdou, jsou jasné, že někdy bude muset ten provider začít vydělávat. Nejvíc je to podle mě vidět na těch subscriptions, které se neustále zhoršují — když si člověk koupil za 200 dolarů v únoru subscription a porovnal by ji za 200 dolarů dneska v květnu, tak už není tak dobrá, zmenšil se tam threshold, jak moc můžu ten model používat. Takže nějaká shrinkflation. Myslím, že spíš ten trend — pokud nebude cheap energie — bude takový. Víme, že jsou tam obří investice do datacenter, která jsou extrémně drahá a trvá dlouho je vytvořit. Z pohledu tohohle to nevypadá, že by se mělo zlevňovat, ale na druhou stranu ta Čína bude asi levná, a možná to bude její způsob, jak si rozšířit market share těch modelů — že budou prostě desetkrát levnější.

Jindřich: To je moje myšlenka — protože ty sám jsi zmínil, že v rámci skupiny Team Blue máte self-hosted modely, tak jestli by nebyla možnost hostovat ty svoje modely, a pak třeba hostovat víc, nějaký výkonnější, a zohlednit to i v pricingu. Myslíš si, že vaši uživatelé jsou schopní rozlišit mezi tím, jaký model použít?

Petr: Ti netechničtí určitě schopní nejsou. Co se týče čínských modelů, ta Kimi má být de facto teď nejlepší. Pak se můžeme bavit ještě o DeepSeeku, co teď vyšel nový, nebo o GLM, který je taky nový. Obecně ty modely — benchmarky vypadají, že jsou skoro stejné jako Opus, ale ta realita je trochu odlišná, oni jsou furt třeba šest měsíců pozadu. Náš uživatel by to popravdě asi nepoznal, a my to asi dáme nějak víc prominentně na výběr. Hlavní value proposition bude určitě ta, že to je násobně levnější a vlastně i rychlejší, a tím pádem za stejnou subscription toho lidé zvládnou vytvořit víc, protože to míň žere kreditů. Uvidíme, jak to lidé budou preferovat, když jim to dáme na výběr — to bude asi nejférovější.

Jindřich: To by mě jako samotného zajímalo. Možná se ještě trochu vrátím k tomu, jak jsem mluvil o těch nových featurách, které plánujete releasovat. Zajímalo by mě, jestli máte nějaký formální beta program, nebo nějaký program, kam se můžu přihlásit a být váš beta tester, mít přednostní přístup k novým featurám, byť budou jenom v betě.

Petr: Formálně to nemáme, ale řekněme, že máme nějaké uživatele, kteří se k nám dostali, protože jsou velmi aktivní — potkali jsme se s nimi na hackathonech, na které chodíme, typicky jsou každý měsíc, skupina Vibecoders na Lumě. Takže když máme nějakou feature, tak jim napíšeme, jestli by ji mohli vyzkoušet. Je to spíš na osobní bázi, žádná oficiální beta skupina tam není. To, co vytvoříme, typicky jde z nějakého GitHub merge requestu nebo pull requestu rovnou do produkce, a když nechceme, aby to všichni viděli, tak je tam akorát feature flag. De facto všechno, co se vytvoří, je hned v produkci. Takže kdyby někdo chtěl testovat, tak se může určitě ozvat a rádi uděláme nějaký shard selection.

Jindřich: A ještě mě napadá nějaké A/B testování — že uděláte nějakou feature, jedno vypadá tak, druhé tak, a vy měříte, která z těch dvou je úspěšnější.

Petr: To děláme asi primárně na marketingových stránkách, v produktu úplně ne — asi hlavně z důvodu nějaké složitosti testování. Ale na marketingu to řešíme dost.

Filip: Napadá mě k tomu navazující otázka. Už jsi zmiňoval featury, které plánujete přidávat, ale když odstoupím ještě o kousek dál a podívám se na Macaly jako produkt — máš nějakou vizi za X let, jak by Macaly mělo vypadat? Za čím jdete? Nemyslím tu featurovou roadmapu, ale spíš tu vizi.

Petr: Na tohle se mi hrozně těžko odpovídá, protože člověk je v takové strašné nejistotě, jestli teda fakt to AGI bude do roku 2030, jak to bude s nějakou robotizací. Kdyby byl člověk optimista a věřil, že crackneme ty věci, které nám teď ještě chybí, aby agenti byli ještě chytřejší a nezapomínali věci — tak s každým skokem toho language modelu, pokud bude veřejně dostupný, se automaticky zlepší i Macaly, což je na tom skvělé. Každý upgrade toho modelu bude znamenat, že Macaly může dělat víc věcí. Pak je samozřejmě otázka — kdybychom se bavili o optimistické verzi, kdy tady kolem roku 2030 budou všichni mít svého robota, stejně jako mají všichni iPhone — tak je složité predikovat, jak by Macaly v tomhle prostředí fungovalo. Kdybychom se bavili o konzervativnější verzi, kdy ty language modely za zhruba tři roky budou principiálně fungovat dost podobně, budou mít furt stejné vady, kontextové okno furt kolem pár milionů, budou furt zapomínat — ale budou lepší v matematice a kódu, v těch věcech, kde vidíme, že se benchmarky zvyšují, co se dá dobře verifikovat — tak tam bych řekl, že by to bylo dost podobné, že bychom chtěli, aby to byl nějaký co-worker, nějaký agent, který pro ty lidi řeší online byznys. To by se mi líbilo nejvíc, kdyby to byla tahle cesta. A kdyby byla nějaká pesimistická cesta — pesimistická za mě je, že investoři budou chtít už peníze, myslím od těch OpenAI, Anthropic a tak dále, pokud se jim nepodaří dodat to, co mají naplánováno. Oni mají naplánováno, že nějak magicky kolem roku 2030 budou generovat profit. Pokud se jim to nepovede, tak je dost možné, že se dostaneme do situace, kdy se nějací velcí hráči budou konsolidovat. Google by asi byl v pohodě, ale OpenAI by možná byl uvnitř Microsoftu nebo něco takového. To by asi nebyla úplně dobrá situace. Takže asi takové tři scénáře.

Filip: Chápu, že se to nedá predikovat. Je to podobné, jako když se mě někdo zeptá, kam půjde vývoj softwaru. Zeptám se možná tebe, protože mě zajímá tvůj pohled — je mi jasné, že to nemůžeš mít podložené fakty, ale když se podíváš na software: to, co se stalo za poslední dva roky, je za mě extrémní, transformace celého odvětví je obrovská. Vnímáš nějaké trendy, kam to jde? Já si dovedu představit situaci, že třeba nějaké generativní UI, kdy už nepotřebuješ mít to uživatelské rozhraní předefinované, ale generuje se ti — nebo dokonce nějaké difuzní UI na principu image modelu. Vnímáš, že bychom tam mohli dojít, nebo ti to přijde jako úplný nesmysl?

Petr: To, co jsi říkal — možná jsme viděli to stejné demíčko, nějakého difuzního UI. Vypadalo to samozřejmě skvěle. Tam je zase otázka nákladů, protože generovat dneska pro každého uživatele zvlášť takové UI by bylo extrémně náročné. Ale z dnešního pohledu je asi jasné, že velice rychle se stalo, že vývojáři už podle mě zase tak moc kód nepíšou — já už neznám osobně vývojáře, co by psal ručně kód, jsou to takoví orchestrátoři, operátoři těch agentů. Všímám si, že teď je nějaká state of the art, že já manažuju čtyři, někdo i víc paralelních agentů zároveň, ale zároveň to přináší extrémně vyčerpávající pocit pro operátora, protože musí měnit kontext, musí to kontrolovat. Takže bych čekal, že nějaký logický next step bude, že se bavím s nějakým extrémně silným modelem, který už to manažuje za mě — stejně jako kdybych se bavil se stavbyvedoucím, který má ty dělníky. To bych čekal, že se stane, to je celkem obvious. Na druhou stranu, dneska to podle mě moc dobře nefunguje, a hlavní důvod bych řekl, že jsou ty modely — že to neumíme nadesignovat, tu architekturu, ale že ten model na to ještě není dostatečně dobrý.

Jindřich: Trochu jsme se přirozeně podsunuli od Macaly, ale napadá mě relativně základní otázka — kdybych měl známého, který není technický a vlastně neví, co to znamená vibe coding, ale chce to zkusit, co bys mu doporučil? Čím má začít, jak to má uchopit, co má udělat jako první, aby si to alespoň v rámci prvního projektu dostatečně osahal?

Petr: Jo, tohle je docela častá situace — když jsem někde na návštěvě a ptají se mě, co dělám, tak většinou vytáhnu iPhone a rovnou řeknu: zkus tady nadiktovat nějakou věc, ať ti to vytvoří. Typicky se dostanu do situace, že ti lidé vůbec nevědí, co mají nadiktovat — úplně je to zaskočí, nemají žádný nápad. Když už se dostaneme dál, dá se říct: oki, tak nějakou svoji vizitku, pokud máš LinkedIn nebo něco, tak si můžeš vytvořit svůj web na základě svého LinkedInu. Je tam extrémní wow efekt, když vidí, jak to bylo rychlé, a chápou, že se to zadává do chatu a on pro ně pracuje. Aby to ti lidé pochopili, je potřeba tak 15 minut, aby si vyzkoušeli ten svůj osobní web, a pak už to chápou, dostanou se do toho mindsetu. Takže asi to — hodně na mobilu, ať si zkusí vytvořit třeba svůj web.

Jindřich: Mně přijde, že trochu podobně k tomu přistupuješ i ty, že to používáš na jakékoli marketingové aktivity. Na LinkedIn jsem koukal — udělali jste osobní verzi LinkedInu, tu jsi tam dával. Nebo teď k prvnímu květnu jsi tam dával mapu třešní v České republice, což mě zaujalo. Kde na tyhle nápady chodíš? To tě tak napadne, nebo kde máš inspiraci?

Petr: Bavíme se o tom v týmu, spousta věcí je úplně random, ale snažím se i sám forsovat se do toho, abych ten produkt používal, protože většinou nahlásím velké množství chyb, jsem z toho naštvaný — chci, aby ten produkt byl co nejlepší. Vnímám taky, že marketingová část je dnes daleko klíčovější než jenom dělat ten produkt. To byl třeba taky rozdíl oproti prvnímu startupu Avocode, kde tvorba softwaru byla velice nákladná, člověk musel mít deep know-how, a marketing pak byl: ok, tak když jsme půl roku něco vytvářeli, tak to teď oznámíme. Ale dnes je to buildování cheap, naopak si člověk musí klást otázku, jestli tam tu věc skutečně má dávat — protože ji bylo lehké vytvořit, ale nechce dělat inflaci featur. A je daleko složitější být vidět, dobře to odkomunikovat a dát tomu takovou story, aby to lidé měli rádi. To považuju za daleko náročnější. Snažím se tu část taky řešit takovými posty.

Jindřich: Myslím, že přesně tyhle posty můžou dávat dobrou inspiraci lidem a i je naučit, jak nad tím potenciálním produktem přemýšlet — že příště, když se někoho zeptáš, ať nadiktuje software, tak už třeba implicitně bude něco mít. Ale ještě jedna follow-up otázka k tomu, co jsem pokládal před chvílí: databáze třešní je super, ale kde já takovou databázi třešní vezmu, abych to mohl vizualizovat?

Petr: Dobrý dotaz. Tím, jak mě to napadlo ve čtvrtek a v pátek byl první máj, tak jsem se nikoho neptal na dovolení. Prostě jsem dal do Googlu "ovocné stromy" a našel jsem web ovoce.cz, což je by the way velice dobrá skupina, s tou jsem se už spojil, takže jsem rád, že už nejsem tak z propagu. Je to nějaká nezisková skupina, která sbírá data o ovocných stromech, dává je do databáze a tu vizualizuje. Já jsem chtěl udělat jednoduchou appku, kde bych vzal jenom ty třešně, a bylo by to pro ten první máj. Tu databázi… já jsem vlastně řekl Claude Code: hele, tady jsou data, chci třešně. Takže to bylo vyřešené asi během tří minut a pak jsem měl tu databázi. A pak zpětně jsem si říkal, že by asi bylo fajn se jich na to zeptat. Takže tak.

Filip: Jsou to zajímavé use casy, je to hodně o těch nápadech, jak říkáš. Taková otázka možná zase spíš z pozice mě jako toho vývojáře — já jsem samozřejmě z těchhle věcí strašně nadšený, ale zároveň tam vidím to, že to mění i ten pracovní trh. Jak ty tohle vnímáš — nástroje jako Macaly, vibe coding obecně, možná v té profesní rovině ten agentic engineering pro vývojáře? Jaké si myslíš, že to bude mít dopady na pracovní trh?

Petr: Jo. Já jsem na začátku roku hiroval vývojáře a vyloženě jsem to stavěl na tom, že jsem chtěl lidi, co už v tom jsou — že to nejsou lidé, které budu muset učit, že můžou používat nějaké agenty. Setkal jsem se s tím, že je spousta vývojářů, co se ještě nepřizpůsobili, řeknou: já tomu moc nevěřím, slyšel jsem o tom, nebo mám nějakého copilota od Microsoftu, to je nějaké směšné. Takže já jsem vyloženě chtěl, aby mi ti lidé řekli, že mají Codex nebo Claude Code a běží jim ti agenti — a když mi tohle neřekli, tak se nedostali do dalšího kola. Takhle jsem to i chtěl, vyloženě jsem chtěl lidi, kteří nebudou vývojáři. Myslím si, že ta role se mění na produktové generalisty, kteří musí vnímat feedback, vnímat marketing, být ideálně proaktivní, mít dobré nápady a být dobří v komunikaci — to je extrémně důležité. Spousta vývojářů není dobrá v komunikaci, jsou to třeba dobří vývojáři, ale neumí moc komunikovat. Myslím si, že takoví vývojáři, kteří jsou extrémně nadaní v nějakých specifických oblastech, se můžou přesunout do něčeho, na co ten agentic coding ještě není tak dobrý — což může být typicky nějaké systémové programování nebo nějaký DevOps. Ale pokud se bavíme o webových aplikacích, tak tam už to musíš používat.

Jindřich: Jaký jsi měl pocit z té aktuální situace — hlásilo se vám hodně vývojářů, kteří to ovládají? Měli jste třeba velmi široký výběr vývojářů, kteří se k vám hlásili a zároveň měli dobré skills v používání AI?

Petr: Já jsem napsal jeden post na LinkedIn a překvapilo mě, kolik lidí se mi ozvalo — říkal jsem si, že buď je spousta lidí nezaměstnaných, nebo se chtějí hlásit do nějakého AI-first startupu. Většina už byla taková, že říkali, že mají Claude Code nebo Cursor. Asi je logické, že se ozývali nám, protože asi chtěli jít do startupu, kde to tak mají ostatní. Slyšeli jsme to od spousty vývojářů, že jsou frustrovaní, že u nich ve firmě to tak není, takže by chtěli někam, kde to tak je. Je potřeba si dávat zase pozor, protože pak jsou vývojáři, kteří chtějí být full remote — ale tím, jak dneska můžou být rychlí, tak to můžou být takoví vykukové, kteří teoreticky můžou mít víc full-time prací na jednou, a je k tomu teď mnohem větší prostor.

Jindřich: Zajímavé. V každém díle skoro filozofujeme, kam se to dostane, tak jsem zvědavý, až zase řekneme třeba za rok, kam se ten pracovní trh posunul. Každopádně možná ještě k tvému osobnímu AI stacku — co používáš, co jsi ještě nezmínil? Je něco, co bys vypíchl?

Petr: To jo. Lokálně mám toho nainstalovaného spoustu — mám třeba i Ollamu, kde mám nějaké lokální modely, mám tam Gemmu a pak ten čínský Qwen. Zkoušel jsem to už používat v letadle na práci a skutečně to bylo docela užitečné — fakt jsem potřeboval vytvořit nějaký dokument a pomohlo mi to. Šíleně to teda žere baterku, ale fungovalo to. Jinak mám takovou klasiku — samozřejmě mám Codex, mám Conductor, mám Roo, a rád… nevím, jestli znáte. Pak mám nějaké open source věci jako T3 Code, to je taková varianta Conductoru, ale open source. Mám rád Whisper Flow, to používám rád. A jinak — mám ještě na meetingy takový startup na přepisování, a teď nevím, jak se to jmenuje.

Filip: Fireflies?

Petr: Ne, něco na Granole. Akorát to nefunguje na češtinu.

Filip: Mně teď docela dobře funguje ten… ježišmarja, Fireflies. Takže myslím si, že to je fajn. Ale blížíme se už k samému konci. Mě zajímá ne, co plánuje Macaly, ale co plánuješ ty, jako Petr Brzek. Chápu, že v dohledné budoucnosti je to teď Macaly, ale jak vidíš svoje směřování do budoucna? Napadají tě nějaké další nápady?

Petr: Za první mě to obaví. Já teď pracuju mnohem víc než před tou akvizicí — byli jsme tam v extrémním presu a nervozitě. Když se člověk koukne na můj GitHub a aktivitu, tak ji mám teď mnohem vyšší. Takže bych tady i chtěl zůstat — samozřejmě máme i velkou finanční incentivu tu zůstat, to byla ta struktura toho dealu. Kdybych dneska nebyl v Macaly, tak bych si asi musel dát chvilku pauzu, protože teď nemám ani žádný nápad na něco. Přijde mi, že čistě softwarový nový byznys je dneska velice těžké vytvořit, protože tam není žádný ten moat. Takže ani nemám teď nápad, s čím bych dělal startup — ale ono to vždycky přijde úplně samo, takže bych tomu nechal nějaký čas.

Jindřich: Petře, díky moc, bylo to extrémně zajímavé povídání. Ať se daří tobě, ať se daří Team Blue i Macaly a tvým kolegům. Určitě si rád přečtu tvoje další životní příběhy v budoucnu. Filipe, díky tobě, bylo to fajn povídání. A děkujeme stejně tak i našim posluchačům. Zjišťujeme, že řada z vás nás ještě neodebírá, takže pokud budete chtít, bylo by fajn, kdybyste nás podpořili odběrem. A pro ty z vás, kteří nás doposlouchali až sem — Petr přinesl drobný dárek: pokud se na Macaly zaregistrujete přes makali.link/deeplinkshow, budete mít zdarma 10 milionů kreditů. Tak třeba najdete inspiraci a můžete stavět produkty. Ještě jednou, Petře, díky moc, bylo to fajn a ať se daří.

Petr: Díky za pozvání a za fajné popovídání.

Filip: Tak ti díky moc, Petře, a my se na vás, posluchači, budeme těšit u dalšího dílu — ať už s hostem, nebo i bez hosta. Takže, jak říkal Jindřich, nezapomeňte odebírat.