Orchestrace AI agentů

Jindřich: Když potřebuješ splnit nějaký úkol, tak na to povoláš větší množství lidí. No ale v dnešní době je asi trošku modernější spíš na to povolat větší množství agentů. A tomu přesně se říká orchestrace AI agentů. Čau Filipe, pojďme se tomuto tomu trošičku podívat na zoubek.

Filip: Ahoj Indro, zdravím tě, zdravím i naše diváky. Hele, jako orchestrace agentů je podle mě teďka velmi aktuální téma, protože přijde mi, že už jsme tak nějak jako vyřešili to, že si pustíme agenta, že už běží ve složce, pracuje s tvými soubory a umí si šahat na nástroje. To před rokem byl ještě jako ten moderní přístup. Dneska už je to, řekl bych, že takový základ. No a teďka samozřejmě přesně chceš nějakým způsobem to zefektivnit. A celá tady ta potřeba tak vlastně pramení z jedné věci, a to je, že určitě to všichni znáte, že jo. Ty zadáš agentovi úkol a teď on to chroupe a chroupe to patnáct, dvacet minut, někdy hodinu. Dneska ti agenti dokážou běžet extrémně dlouho. No a co ty máš jako dělat, že jo, v tu chvíli? Ty si chceš pustit paralelně třeba nějakého jiného agenta a pak tomuhle zpětně odpovědět, jo. Ty nechceš jít pokaždý na kafe. Někdy je to fajn, že si odskočíš, ale většinou chceš to začít líp takzvaně orchestrovat. No a pak samozřejmě ty nechceš jenom si pouštět paralelně víc agentů, ale chceš třeba, aby ti agenti spolupracovali a byli efektivnější, šetřili kontext a tak dál. Takže těch motivací je mnoho, ale myslím, že se s tím každý asi dokáže identifikovat. A tak si pojďme dneska rozebrat, jaký máme možnosti a naše zkušenosti.

Jindřich: No je asi fajn si to trošičku rozdělit, že jo. Ty jsi totiž, eh, zmínil tu orchestraci a ty jsi asi spíš měl na mysli, že můžeš vlastně mít vícero agentů, který budou pracovat na jednom projektu. Ale pak je tady ještě taková ta jako druhá a to, že ty můžeš pracovat vlastně na vícero projektech, že jo. A

Filip: sei

Jindřich: různý prostředí ti to, ti to, eh, dávaj dohromady nebo ti to zkrátka jako usnadňujou. A akorát to může bejt samozřejmě pro leckoho jako obtížnější, protože pak ten jako kognitivní load je jako mnohem složitější, že jo. Musíš jako myslet na to, kdo co dělá, a když to přestane dělat, tak nebo dokončí ten tvůj úkol, tak vlastně co jsi po něm chtěl a tak podobně. Což já zjišťuju třeba sám, že já můžu dělat jako maximálně čtyři a už tam jako je můj strop. Mám problém. Ale, ale pojďme se spíš možná dneska pobavit jako přesně o tý orchestraci, kdy ti tvoji agenti můžou pracovat na tom jednom projektu. Tam asi je dobrý zmínit, že my aktuálně uvažujeme takový jako čtyři patra, že jo. To první je, že vlastně ty jako člověk řídíš ty svoje agenty. Ten druhej, takový druhý to naše jako pomyslný patro, tak to už může ten agent řídit svoje pomyslný agenty, čemuž vlastně říkáme subagenti. A pak máme nějaký jako AI firmy nebo, eh, Black Factory případně, eh, k cemelia nebo roje. K tomu my se asi, eh, dostaneme, ale tohle to jsou asi takový témata, který budou s-- nebo řekněme termíny, který budou spojovat to naše dnešní povídání

Filip: Je to tak. Tak pojďme začít tím úplně na začátku, tím nejjednodušším. kdy ty máš jednoho agenta, tak je to jako super easy, že jo. Buďto si ho pustíš v terminálu, pustíš si ho v appce a povídáš si s ním a máš jako vyřešeno. A teď najednou chceš pustit dalšího paralelního agenta buďto na tom samém projektu, anebo tady ještě pořád to jde, jako že ho pouštíš na jiném projektu. A teď jako dřív se to řešilo, že jsi měl prostě víc oken. Pustil sis třeba dva terminály vedle sebe, nebo sis pustil tý appce jako ty dvě apky vedle sebe. Ale nebylo to úplně jako ideální, protože najednou jsi trošku ztrácel přehled, kde co je. Mně se teda jako vždycky stávalo to, že když jsem měl víc terminálů prostě v tom počítači, tak jsem najednou nevěděl, ke kterýmu jaký třeba náhled tý webovky, co vyprodukoval, patří nebo jaký data v jaký složce mi upravuje. Prostě začal v tom bejt trošku jako zmatek. A jasně, ty si můžeš organizovat ty okna na tom počítači, můžeš si to nějak jako poskládat. No ale na základě tohohle začaly vznikat apky, který ti tady tu organizaci umožněj. A nejenom externí apky, ale ono když se dneska mrkneš i do Cloud Coda nebo ChatGPT, tak oni už jsou docela daleko. Jako já ty apky moc nepoužívám, ale vždycky, když se tam jdu podívat, tak mě překvapí, jak hodně oni pokročili v tý organizaci, že jo. Že ty si to tam můžeš seskupovat do projektů i v Cloud Codovi nebo i myslím, že v Codexu. Můžeš si tam měnit různý seskupování, řazení těch chatů vlevo a zkrátka jako máš tam i nějakou queue, že vidíš, jakej agent zrovna pracuje a kterej zrovna čeká. Takže jako vlastně na takovou tu nejjednodušší organizaci, respektive orchestraci bych řekl, že hele, vlastně ty nativní apky dneska i docela dostačujou. Jaká je tvoje zkušenost?

Jindřich: Ty jsi asi trošku mířil na ty nástroje jako je Superset, že jo, Orca a, a podobně. Já vím, že třeba ty právě dlouhodobě jako nebo ty využíváš tu Orku, já využívám ten Superset, což jako skvělá věc. Ale právě ještě abych reagoval na to, co jsi říkal, tak ono to vlastně není zas tak dlouho, kdy Anthropic přidal Claude do tý desktopový aplikace, že jo. Takže vlastně byť, byť to je jako, to trošku jako odbočuju, tak ale ty, ty vlastně už to teoreticky vlastně nemusíš ani využívat, že jo, tu, tu terminálovou aplikaci a můžeš si to všechno jako manageovat v tom.

Filip: Ja, ja, ja

Jindřich: Byť má to svoje samozřejmě pros, pros and cons, tak. Ale co si myslím, že je jakoby dost důležitý zmínit, tak byť to jsou furt ty základy, že jo, ty jsi zmínil, že ty tam můžeš mít jako toho agenta, který si potenciálně nebo spouštíš jich víc a podobně. No a ty to nikde ani nemusíš jako zaregistrovat, že jo, protože ty mu dáš nějakej úkol a on ten tvůj agent už si řekne: „Aha, jasně, tak na tohleto by bylo lepší, když já si tady vypustím jako několik subagentů.“ A vlastně si to udělá sám od sebe, ani, aniž by tys mu ten jako pok-pokyn nebo ten povel dával, že jo. A z mý zkušenosti, tak já mám takovej pocit, že jako nejčastěji tohle to sám od sebe dělá, když po něm chci nějakej jako extenzivnější research. Když mu dám třeba jako deep research, že chci získat, já nevím, nějaký, eh, dělal jsem projekt třeba na výlety, že jo, po celý jako Český republice. Tak on řekl: „Aha, ok, tak jo. Tak já tady na každej kraj si pošlu svýho subagenta.“ Takže najednou jich spustil patnáct nebo, eh, kolik. A samozřejmě, eh, to tak jako dost papá, což je jakoby t-tokeny, takže což to je trošku ta jako stinnější stránka. Co tím chci říct, že ne vždycky ty mu musíš dávat ten pokyn, aby si ty subagenty spustil. On to mnohdy udělá sám.

Filip: Jo. My se k těm orchestrátorům teda pak vrátíme, třeba k tý Orce a supersetu, protože za mě to jsou jako skvělý nástroje a mám tam jako

Jindřich: Vezmeš ho k sebe?

Filip: Ale když už jsi to, když už jsi to nakousnul ty subagenty, tak si jako leckdo říká, jako k čemu vlastně ty subagenty potřebuju nebo jako co, co je ten hlavní benefit. A oni tam jsou dva. Jeden je úplně jasnej, to je ta paralelizace. To znamená, že

Jindřich: Jasný.

Filip: víc agentů mít najednou, to znamená dokončí úkol rychlejc. pak ještě druhej, kterej vlastně jako dává smysl, i když třeba nevyužiješ ty paralelní nebo to, že to běží paralelně, je ten, že ty šetříš kontext toho hlavního agenta. Ty totiž máš, že jo, toho agenta, máš nějakej omezenej kontext a teďka řekněme krásnej příklad, že jo. Děláš apku na ty výlety a potřebuješ si najít, v jakým formátu ti ten tvůj scraper vrátí prostě ty wyscrapovaný data. A buďto to můžeš udělat v tom jednom hlavním agentovi v tu chvíli se ti veškerý to volání toho nástroje na vytažení dat a analýza toho formátu a tak dál ukládá do toho tvýho hlavního kontextu. No a nebo ty mu to můžeš říct, nebo on to udělá někdy sám od sebe. Si spustí subagenta klidně jenom jednoho. Vůbec tam není ta paralilizace, ale udělá ten úkol mimo a jedino-jediný, co ti vrátí je: „Hele, toto je ten formát, se kterým máš počítat.“ A najednou jsi ušetřil klidně třeba padesát, sto tisíc tokenů v kon-tom kontextovým okně, což pro nějakej management toho kontextovýho okna, abys nemusel pořád nechávat se sumarizovat a tím ztrácet nějaký informace, tak je za mě jako extrémně dobrý. Takže paralelní práce a šetření kontextovýho okna. V tomhle ty subagenty ti dokážou nejvíc pomoct a to je ta motivace.

Jindřich: Narážíš reálně ještě někde jako na limity toho kontextovýho okna? Protože mně přijde, že jako v téžší době už jako ty nejnovější modely to maj jako tak obrovský. No tak obrovský, že jako mnohdy velmi obtížně ho naplníš

Filip: Hele, jako narážím,

Jindřich: Nebo asi za-- asi samozřejmě záleží na komplek-- jak komplexní je ten úkol

Filip: Jo. jo, jo jasně, ale typicky když to je nějakej research na internetu, tak jako typicky se mi někdy stává, že hitnu to kontextový okno. Ale jako ještě důležitější je, že nejenom že ho hitneš, ty totiž jakoby nemáš tu hranici, že sto procent a do tý doby si tam dělej, co chceš. Ono je jako vyloženě změřený, že a jako jasně, každej model to má jinak, ale jako je změřený, že ta efektivita toho kontextovýho okna, teda pardon, toho modelu, jak se ti plní to kontextový okno, tak klesá. Takže ty když máš třeba milion kontextový okno u Opuse a naplníš ho ze čtyřsta tisíc, tak dostaneš jako lepší performance, než když ho budeš mít z osmiset tisíc tokenů plný třeba z osmdesáti procent. A je to jako vyloženě změřený. A typicky je to ještě daný tím, že pokud ty data, co máš v tom kontextovým okně, tak souvisejí s tím, co děláš, tak to neovlivňuje tolik ten model, jako když ty data jsou úplně mimo. Takže typická věc: „Ty jo, něco mě zajímá na tom projektu, tak mu ještě zadám, ať mi něco by the way zjistí.“ Tak to je jako vlastně to nejhorší, co můžeš udělat v tý jedný konverzaci. Ale když mu řekneš: „Použij subagenta a jenom mi sem hoď třeba výsledek v jedné větě nebo tak,“ tak vlastně to ničemu nevadí, protože jsi najednou to kontextové okno zaplnil málo. Takže jako jo, narážím někdy na limit kontextovýho okna, ale spíš narážím na ten svůj soft limit, abych prostě zbytečně nepřesšvihával třeba těch čtyři sta, pět set tisíc tokenů na tom milionovém modelu.

Jindřich: A jako kontroluješ to regulérně, když máš nějakej jako extenzivnější úkol, tak jako kontroluješ jako vyplnění nebo využití toho kontextovýho okna? Protože kam ti mířím je, že já to vlastně moc neřeším, mám takovej jako pocit

Filip: Jasně. Jo hele, jako mám přidaný, já používám v terminálu pořád, respektive v týorce, ke který se dostanem, tak to je vlastně jako v terminálu běží ten Cloud Code a mají tam, mám tam přidanej, tak oni to říkaj nějakej status bar nebo něco takovýho. Ty si tam můžeš, máš jakoby vlastní políčko, vlastní linku,

Jindřich: Ja, ja,

Filip: k--

Jindřich: das ist sicher

Filip: si můžeš dát jakejkoliv skript a můžeš si tam zobrazit různý informace. Si tam pro představu zobrazuju cenu tý session, počet tokenů, právě kontextový okno. A jako hele, jako neřeším to nějak, bych vyloženě si plánoval ty úkoly podle toho, ale jako uvažuju nad tím, že OK, budu dělat nějakej větší research nebo OK, tahleta věc nesouvisí s tím, co zrovna dělám, ale chci ji vyřešit v týdle session, protože už tam mám ten kontext. Tak mu třeba řeknu: „Hele, použij supagenta." Nebo pak jsou takový pokročilý metody, jako že si můžeš forknout tu konverzaci, udělat branchku z ní a jakoby duplikovat si ji, jo. Ale do toho asi nebudem teď jako zabíhat. Takže jako docela na to koukám, byť ne nějak, že bych jako radikálně to prostě řešil, ale když už tam vidím, že mám padesát, šedesát procent plnej, tak už si říkám: „Ty jo, OK, možná nějakej compaction by byl jako už fajn

Jindřich: Takže spíš to, to je jenom, že to máš v tom, v tý status line a že máš to číslo jako před očima. Takže když je vysoký, tak to začneš řešit.

Filip: No ale

Jindřich: Víceméně

Filip: víš? Jako že když vím, že budu dělat něco, co sežere hodně kontextu, tak to třeba explicitně zadám tomu agentovi, ať použije subagenty

Jindřich: No jasný, jasný, jasný.

Filip: místo. Takže jakoby

Jindřich: Okej

Filip: zpětně se to blbě řeší, když už ho máš plný, že jo, to už moc neuděláš. Takže spíš jako proaktivně přemejšlím: „Ok, tohle bude náročné na tokeny, nechám to udělat vedle.“

Jindřich: Ok, ok. No, vlastně i proč jsem se jako na to vyptával, jo? Protože já třeba osobně spíš mám pocit, že hlavně ta jako ta rychlost je pro mě jakoby asi ta alfa omega, že já vím, že když těch jako subagentů spustím celou řadu, tak prostě to ten, ty objem práce, který jako logicky, že jo, dokážou ty agenti obhospodařit, tak jako významně větší, než kdybych je pouštěl sériově za sebou. Což já si furt myslím, že to je jako ten významné, ten významný a ten hlavní argument toho, proč vůbec ty subagenty využívat.

Filip: Jo a ještě možná jeden argument, proč to čistý kontextový okno je dobrý, tak je ten, že, hm, ty agenti, že jo, my už jsme to tady probírali spoustukrát, že oni mají jako tendenci zaprvý, když mají nějakou historii konverzace a ty jim řekneš: „Hele, teďka to, co jsi udělal, běž po sobě zkontrolovat,“ tak oni mají tendenci jakoby vzít to řešení, co už jako se udělalo jako správný, jako že nejsou tak kritický k tomu nebo naopak třeba nedodržej nějaký kroky, protože už máš plný kontextový okno a v tuhletu chvíli zase to prázdný kontextový okno ti pomůže, že to je, jako kdybys tam pustil člověka s úplně čistou hlavou a řekl: „Hele, tenhle kód jsi nikdy neviděl. Zkontroluj.“ Mnohem lepší, než když to dáš programátorovi, kterej to celej den psal, že jo. To, to se projevuje u lidí, že už prostě pro oči

Jindřich: Jeg ser

Filip: jo, to naše hezký přísloví. A to fakt funguje i u těch agentů. Takže to jsem nezmínil, ale to je další jako dobrej argument pro ty subagenty.

Jindřich: Hm. A pak se asi samozřejmě jako nabízí se pobavit jako o to, o potenciálních počtech, že jo, těch jako subagentů. No a asi do jistý míry to jako není vlastně omezený, ale jako ta asi běžná praxe, že jo, máš spíš jako jednotky, možná jako velmi nízký desítky při takový nějaký řekněme, vlastně jak to mám popsat, ale prostě běžný práci nás jako běžnejch power users. Určitě existujou jako extrémy, kdy to samozřejmě jako lidi na internetu, že jo, pushujou a snaží se jich jako publikovat spíš jako stovky nebo tisíce třeba akorát. A myslím si, že pokud to spouštějí na subscription, tak ten max, ten dvacítkovej max je takhle během pár vteřin pryč.

Filip: To jsem chtěl říct, že jako předplatný zapláčou, takže ty si jich můžeš pustit kolik chceš, ale a vím, že historicky Cloud Code to jako omezoval. Já vím, že hele, vlastně nevím, jestli to platí, protože jako jak jsi říkal, já taky spouštím třeba maximálně jako deset, dvanáct jako v jednom projektu, jako subagentů tam většinou i na paralelní research jich víc jako nepotřebuješ. vím, že když jsme tady s kámošem byli v kanclu, tak on mi ukazoval, že řekl Cloud Codovi: „Hele, pře-použij prostě jako dvě stě subagentů na jakoby dvě stě paralelních věcí, že chtěl udělat." On mu řekl: „No jasně, tak spouštím prvních dvacet a čeká nás ještě dalších jako deset várek," že jo. A, a prostě zaboha ho nebyl schopnej jako donutit, aby jich naspawnoval tolik. Takže asi, asi to má svoje limity, ale to budou spíš jako limity softwarový, tý harnessy toho Cloud Coda nebo, nebo čehokoliv jinýho, než že by to ty modely nezvládly. Ony si to jako s tím poraděj, že jo. Takže pak už jde o

Jindřich: Hm.

Filip: předplatný.

Jindřich: No jasně a pak je úplně jako ten opačnej extrém, že jo, kdy OpenAI dělá jako pokusy a vypustí jich desítky tisíc třeba těch agentů. Samozřejmě jako

Filip: Yes,

Jindřich: v interních možnostech, na interních modelech, že jo, jako na jim, na jejich jako vlastních serverech a podobně. Takže to jako nechci srovnávat. Ale jako velmi pravděpodobně, že jo, jako ta analogie nebo ta reference u toho jako bude velmi podobná. Zkrátka to, jak to funguje, jak to používáme my, tak, tak to můžou používat i oni, akorát samozřejmě v úplně odlišnejch číslech.

Filip: No jasně, jako, jako takhle, ty, ty jich fakt jako můžeš pustit spoustu a budeš z toho mít ten benefit. Jenomže já často jako vidím ten problém v tom, že kdybych jich naspawnoval víc, tak já se bojím, že jsem to třeba nastavil špatně a teď si jako vyplácíš dvěstě dolarový subscription jenom na tom, že jsi udělal někde chybu, že jo. Ty už to pak jako strašně blbě zkontroluješ. Takže Fakt jsem asi jako nikdy nedělal větší úkol, kdy kromě nějakejch experimentů, že bych fakt vyloženě jako potřeboval, nevím, víc jak deset subagentů asi, asi jako asi

Jindřich: Si myslím no, že jako ta bě-ta běžná praxe nebo mimochodem nebo jako na tyhlety naše úkoly si myslím, že fakt ty jednotky, maximálně ty nízký desítky snad ani ne, tak je takovej-- nebo ne, nechci říct ani bez praxe, ale zkrátka takový to jako nejrozšířenější

Filip: Jo, jako teď, když nad tím tak přemýšlím, tak možná jsem jich jako používám víc, ale to se pak dostáváme k tomu, že já to dělám tak, že protože ty ještě dneska v Cloud Codu nemůžeš mít subagenta, který má subagenty. To nejde. A zase je to jenom prostě nějaký jako technický omezení tý Harnesy. Tak já to dělám tak, že si v Orcce spawnuju víc paralelních sessions jako těch hlavních agentů a ty mají svoje subagenty. Takže jakoby technicky vzato jich třeba mám víc, ale jakoby v té jedné session j-j-jich tolik jako není. Což nás asi možná přivádí k těm nástrojům, co jsme se

Jindřich: Dobrý den

Filip: No a ty už jsi to zmínil, že jo, Superset, Orca, tak to jsou nástroje nebo T3 Code ještě je docela známej. Oni jako nedělaj nic jinýho, než ti poskytnou nějaký hezký UIko nad tím, kde máš ty svoje agenty. Takže jako vyhovuje to, proč používám Orku a ne třeba Cloud Coda v tý desktopový appce, že já když ji pustím, tak já tam mám takzvaný workspacy a každej workspace je jedna session nad nějakým projektem. Dobrý je vědět, že to je jako work tree. To znamená, že je to jako zkopírovaná složka, prostě jeden kontrakt v Gitu, kde prostě můžeš dělat líp paralelní práci. Ale zároveň, co mně se líbí nejvíce, že ty tam můžeš mít uložený i okna prohlížeče nebo markdownů otevřenejch. A když se přepneš do jinýho workspace, tak to jakoby nezmizí. Prostě to máš všechno v jedné appce a nemusíš to honit někde. Máš tři monitory a teď honíš, kde co máš, v jaký session. Tady to ti odpadá, protože to máš krásně spjatý na jednom místě a můžeš to ovládat z telefonu. To je taky boží.

Jindřich: Vorku nebo respektive můžeš mít ten super set, ale musíš tam mít tuším ten, ten placenej. Přesně.

Filip: WebPank

Jindřich: Přesně tak no. Přesně, přesně. Eh, což potom samozřejmě záleží, kde ti běží jako ten, ten Cloud Code, že jo.

Filip: Yes, yeah

Jindřich: Když to máš na počítači, kterej je vyplej, tak je ti jedno, že ti bere z telefonu

Filip: No jasně, ale já to třeba mám ještě v setupu udělaný tak, že mám vlastně jako druhej počítač tady v kanclu a na něm mám taky Orku a ty přes VPNku si v tý, to je úplně skvělý, ty si v tý Orce klikneš: „Chci pustit tady tu session v tomhletom projektu, jenom to nechci tady, ale chci to na tom druhým kompu.“ A pak vlastně jako seš, seš jako dobrej.

Jindřich: To jsou přesně ty skvělý use casy, když máš doma nějakej hardware ještě nebo třeba v PSku, že jo, kde máš toho Cloud Coda.

Filip: ja, ja, ja

Jindřich: Hm, jako co mně se na tom asi líbí nejvíc, tak je ta, ta jednoduchost a ta přehlednost, že vlastně vlevo máš x projektů. Ten, ty jsi říkal Workspaces, že jo. Když si je rozklikneš, tak tam vidíš ty jednotlivý branche třeba, v kterých ty můžeš pracovat a všechno v rámci jednoho tvýho předplatnýho. Takže vlastně ono jako hodně zjednodušeně řečeno se dá říct, že to je jenom nějakej jako správce toho tvýho terminálu, že jo, kterej tomu dává trochu hez-hezčí UIčko, dává ti jich tam rohem víc a tak podobně. Takže myslím si jako nebo pro mě to byl jako docela game changer. Opravdu jako využít tohleto fakt je na to, jak je to jako jednotlivý nástroj, tak to určitě stojí za to. A mám takovej pocit, že ty jsi na to určitě dělal i video, ne?

Filip: Na voba dokonce.

Jindřich: No oba. Ok, eh, což

Filip: historicky taky používal SuperSET

Jindřich: hm, p-protože já si myslím, že jako o tom mluvíme, že to je dost takový jako abstraktní pro ty lidi, jako co to neznaj, což bych možná doporučil, aby se mrkli, že jo, na to tvoje video a tys jim to trošku přiblížil a hlavně ukázal v ruce, což ale určitě jako to d-doporučuju. Fakt jeden z takovejch jako jednoduchá utilitka a dost v tý práci pomůže.

Filip: A co mě ještě, ještě je takový jako plus, jo, na tomhle nástroji je to, že za prvý neměňěj to UI tak často jako Cloud Code, jako v tý appce, tam se pořád něco mění. To samý v Codexu a ChatGPT a jako, hej jako jo, inovace jsou super, já to miluju a tak, ale, ale jako že když už si zajedeš nějaké workflow, tak jako já ocením to, že ta organizace třeba těch work trees a tak je prostě pořád stejná. Takže to na tom mám rád. A ještě další věc, co je super a oni to teďka přidali taky do tý Cloud appky, mimochodem asi tejden zpátky. má vlastní CLI, což znamená, že tvůj agent, kterýho ty

Jindřich: Все-таки, всне

Filip: nebo i mimo, může tu Orku ovládat. Tu Superset má taky že určitě.

Jindřich: Mhm.

Filip: boží je, že ty mu pak řekneš třeba: Takhle jsem měl, prostě e-mail od klienta. Nechal jsem nasypat issuečka do GitHubu a pak jsem jenom jednom agentovi řekl: „Prosím tě, na každý issue mi spusť v Orce novej work tree, novou session a dej to zapracovat.“ A pak jsem jednou, jenom přišel a měl jsem tam prostě takhle jako osm těch sessions prostě vedle sebe naspawnovaný jako preview z tý appky a všechno. Super simple. Nemusel jsem to klikat ručně a zadávat to všude, takže na to, na tohle je to taky boží.

Jindřich: Což mě vlastně ještě přivádí k tomu, že ty když spouštíš tu session, tak si můžeš vybrat, přes jakýho providera to bude, že jo? To mi taky přijde docela cool. Takže ty můžeš mít předplatný jako Codexu a předplatný Cloud Coda. A když si spouštíš tu, eh, jako session, tak si vybereš nebo klikneš si, že jo, jasně, teď chci Codex, řešíš třeba v Codexu, pak něco jinýho chceš řešit přes, přes Cloud Coda. Z různejch důvodů. Myslím si, že řada lidí to jako může mít jinak, ale zkrátka i todleto je v tom nástroji možný.

Filip: No co je super ještě, tak ty i v rámci jedný session si pak můžeš přidat dalšího. Takže ty si tam jen přidáš jako další tab nebo nevím, jak super se to,

Jindřich: No jasně,

Filip: to

Jindřich: tak i

Filip: protože to

Jindřich: to stejně, to stejně

Filip: tab a pustíš Kodexe a, a, a můžeš mít prostě pět Claude Codu, tři Kodexe v jednom sesh, v jedný session z nějakého důvodu, kdybys to potřeboval.

Jindřich: No to je zajímavý, viď? Protože vlastně-- no je to sk-- mě prostě fascinuje, jak je to takový jednoduchý, že jo, jednoduchý UIčko. Prostě ty si otevřeš ten projekt a pak máš různý taby a máš tab s Cloud Codem, tab s Codexem,

Filip: Jasně

Jindřich: eh, tab s, eh, nevím, prohlížečem třeba a vpravo tam máš jednoduchej třeba, že jo, Git diff anebo tam máš file system třeba. Což takový jako hodně, hodně zjednodušený UIčko, ale jako pro ten jako vibe coding skvělý. Nejen pro vibe coding, ale zkrátka pro jakýkoliv, eh, využití těch AI agentů

Filip: Jo, to je dobrý říct, no, že ono to je hodně orientovaný mi přijde na vývojáře nebo aspoň tak je to i marketovaný, v tom jedu, nevím, fakt padesát procent věcí nejsou jako kódění, prostě v tom jedu svoje knowledge base, jedu v tom prostě researche, protože to je jako obrovská výhoda je, že si rozjedu research na nějaké téma, něco rozpracuju a pak si řeknu: „Ty kráso, no to bude prostě na dlouho. Teďka to řešit nebudu, vyřeším to další týden.“ No tak tam nechám to work, který jako viset. Jenom si ho můžeš uspat, to ti přestane brát ty resourcy, ale když tu orku vypneš a zapneš, tak znova máš všechny ty okna a můžeš si to probudit a pokračovat na tom. Takže si takhle můžeš rozdělat deset věcí, osm z toho jich jakoby uspíš a tím i jako šetříš ten výkon toho, toho počítače. Takže

Jindřich: Jo, to, to je dobrý zmínit, jako určitě to není jenom na vývoji, no

Filip: Yes, yes.

Jindřich: Super

Filip: No, takže rozhodně jako tady ty nástroje doporučuju vyzkoušet, byť ty apky už dneska to docela doháněj, takže někdy to jako kombinuju, ale, ale jsou fajn. Eh, subagenty už jsme vlastně nějak prošli. Eh,

Jindřich: Mě možná ještě k tomu napadá, tak jsou jako nějaký jako nevýhody to, že jo, nebo nějaký jako stinný stránky toho, že ty si tam můžeš popustit jako spoustu agentů. A mně se třeba jako párkrát stalo, a to bylo zrovna třeba při vývoji, že jsem si těch jako session spustil víc a oni si začali sahat pod ruce, že jo. Takže oni se pak jako cyklili tak, že jeden to upravil a ten druhý to upravil zpátky.

Filip: No jasně no

Jindřich: A samozřejmě jako co tím chci říct, a to nemusí bejt jenom při vývoji, ale třeba přesně při research nebo při čem-- jako čemkoliv jiným, tak ty když si tam pustíš víc těch agentů a nedáš si jako asi úplně záležet, nebo si třeba nerozmyslíš, jako co ti bude dělat, jako jaká session nebo jakej agent, tak oni jako můžou potom jaksi jako sahat do ru-- pod ruce, že jo, nebo si něco jako vzájemně přepisovat a podobně.

Filip: Jo, jako proto tam je ten systém těch work trees, kde by se to technicky vzato vzít jako nebo dít nemělo, protože každej dostane kopii celé té složky, což má mimochodem zase side effect toho, že když si těch kopií uděláš jako deset a ten tvůj repozitář má prostě sto mega, tak najednou máš jeden gigabyte. Takže ono i to s-to úložiště ti to dokáže vyžrat docela rychle pak. no jako určitě, že jo. Čím víc máš agentů, čím víc máš těch sessions, tak zaprvý, že si sahej pod ruce a zadruhý i ten výkon. Jako mně se nespočetněkrát už stalo, že počítač začal říkat: „Hej, už prostě nemám ramku ani na swapu. Fakt, fakt nemám. Prostě začínám ti killovat apky, prostě už to nejde nebo se jako zasekl.“ No jako děje se to. Dřív se mi to nedělo, já to nemám úplně jako špatnej počítač.

Jindřich: Jo, to jsem ti člověče, možná jsem ti to už říkal, ale mně se normálně stalo, že, eh, byť to jako nebylo Ramkou, jo, ale to bylo, že mi zkrátka superset něco dělal jako na pozadí. Já jsem třeba byl v prohlížeči nebo jsem řešil něco jinýho a on jako něco pokazil a chtěl jako killnout ten, ten proces, kterej vytvořil. No jenomže on mě těch procesů killnul víc a mně se najednou stalo, že mi prostě začaly padat ty taby, eh, v prohlížeči, že mi jako zčernala jako okno Slacku, okno, nevím, Notionu, okno WhatsAppu a podobně. Já jsem si řekl prostě jako what the fuck, že jo. Samozřejmě jsem jako tušil, že jako odsud vítr vane, tak jsem to potom začal jako debugovat. Dával jsem různý debug logy hele Claudeovi a on mi řekl: „Jo jasně, jo, to jsem vlastně dělal já tady v supersetu, protože já jsem zabíjel vlastně ty, ty procesy všechny, že jo. Jo. Tak zkrátka jsme do-doitelovali k tomu, že do toho globálního Claude MD jsem normálně zapsal: „Hele, prostě když tady něco pokazíš, tak prostě killni jen ten jeden proces a nekilluj jako všechny." Od tý doby klid.

Filip: Jo, oni ti agenti dokážou bejt kreativní. To, to bysme zabíhali trošku do jiného tématu, ale mně se třeba stalo, vyvíjel a měl Docker, což prostě virtuální prostředí, že jo, tak mu docházet místo na počítači a on prostě potřeboval ten kontejner jako v tom Dockru, kterej má třeba, nevím, pět giga a prostě ho nemohl roz- říká: „Hej, víš co? Tak já prostě všechny ty starý image smažu.“ A prostě mi to celé jako vymazal ten jako ty uložený image v tom Dockru. A jako jasně, ono se stáhneš znova, ale je to jako strašnej voser. takže oni ti agenti dokážou bejt hodně, hodně kreativní.

Jindřich: To si myslím, že možná byl v konečném důsledku ten jejich problém, jak ti to žralo ramky, ne? Že jsi tam měl určitě třeba čtyři image rozjetý nebo čtyři kontejnery v Dockru.

Filip: jasně, jasně.

Jindřich: Hm, to je jako trošku stinná stránka, no, toho, že ty vlastně můžeš dělat spoustu věcí najednou. Tím pádem ty můžeš mít spoustu resource najednou, spoustu agentů. Typicky ten Docker, tak ten je taky hodně náročnej, že jo, nějaký jako performance celýho jako toho stroje, na kterým ty pracuješ a, a tak no. Takže zkrátka jako ty úplně jako ty naše počítače v dnešní době moc nešetříme, no, těmahle těma možnostma.

Filip: To, to jsem chtěl říct, jak jsme se bavili nedávno, že jakože jsme zvědaví, jak dlouho nám ty počítače vydržej, že když si vzpomenu, já jsem jako vyvíjel, že jo, tys taky pracoval na počítači pořád, ale ten zápřah toho počítače násobně menší než teďka, kdy prostě ok, tak jdu spát, tak místo toho, abych mu dal odpočinout, tak řeknu: „Prosím vás, kluci, do-dodělejte tady prostě padesát věcí a ráno ať to je hotový.“ A on prostě celým, celou noc huš-hučí a ráno přijdeš a začneš to tam sázet jako znova, no. Takže jako už jsem četl pár příběhů, že se lidem prostě odpad počítač. Samozřejmě otázka, jestli je to jenom korelace. Je to možný, že jo, ale no, trošku se obávám o svůj Mac.

Jindřich: Jo. Hele, jako v každým případě jako víme, že jako t-ten výkon, kterej to jako potřebuje obecně nebo tak to, jak, tak jak mi to draňou ty počítače, tak je to jako mnohem víc, než to jako bejvalo dřív, že jo. Takže přesně jak říkáš, jenom že to jako nechodí spát, že jo, že to máš připojený furt jako na baterce, takže i ta životnost baterky nebo respektive na napájení, takže i ta životnost jako baterky, že jo, bude horší a tak dále, takže. Ale bohužel taková je doba, no

Filip: Jako už jsem si říkal, že bych si upgradoval a pak jsem se podíval na ceny RAM pamětí a úložiště a říkal jsem si, že asi ne.

Jindřich: Vybral špatnou dobu, no. Hele, myslím si, že i,

Filip: se, že budeš špatná dlouho.

Jindřich: myslím si, že jedna věc, která tady zatím jako ještě nezazněla a myslím si, že velmi úzce souvisí s tou orchestrací, a to je vlastně i to, že ty můžeš jako orchestrovat ty jednotlivý modely, že jo. Takže přesně typicky

Filip: Yes, sir

Jindřich: ten, ten, ten levnější může třeba dělat takovej ten heavy lifting, například třeba ten research a ten dražší naopak může třeba jenom řídit, že jo, jako kterej, kterej subagent bude dělat co, co se bude editovat, kam se bude zapisovat, bla bla bla. A prostě to může bejt jakoby takovej ten, ten rozhodovací uzel, zatímco ty levnější modely můžou dělat tu, tu práci odlišnou. Takže ty si vlastně i tímhletím způsobem můžeš, eh, například šetřit svůj subscription.

Filip: Jo, to je, to je skvělá zmínka. To je pravda, že to je další z benefitů těch subagentů. Teď už jsme se jako posunuli od té Orky a SuperSetu zpátky k těm subagentům. A je super a přesně typicky potřebuješ něco rychle vyhodnotit, nějakej malej research, tak přesně nějakej model Haiku tady nebo něco podobnýho ti úplně bohatě stačí. ty pokud nevíš, kterej model je na to vhodnej, za mě jako nejjednodušší, pokud tu věc děláš opakovaně, tak si udělej jako test, že jo. Nech

Jindřich: Jakie benchmark? Hm.

Filip: tvůj úkol, že jo, na

Jindřich: Hm

Filip: potom na Sonetu, potom na Haiku, potom na něčem ještě jako dalším a můžeš použít, se tomu říká ten koncept LLM as a Judge, že pak vezmeš třeba ten Opus nebo Fable a řekneš: „Prosím tě, tady jsou výstupy v těch souborech.“ Nenecháš tam napsat, kterej model dělal co. To je důležitý a necháš ho to prostě ohodnotit, co je lepší, co je horší, ideálně ve více iteracích. A takhle si můžeš třeba jako vyzkoušet a pak zjistíš, že jo, na tenhle úkol ti fakt stačí Sonet a najednou máš, nevím o kolik to je desetinásobně menší sub-- jako consumption tý subskripce. Teď, teď nevím, jak jsou ty ceny, ale je to jako dost, že jo.

Jindřich: Jo, jako to, to mně přijde možná jako trošku jinej topic a to taky bysme si mohli možná někdy,

Filip: ja

Jindřich: eh, jako popovídat. Ale každopádně někdy je jako překvapující, že ty když použiješ jako ten slabší model, co vlastně všechno dokáže, že jo. Jako kolik parády ti vlastně dokáže udělat u těch jako jednodušších úkolů. Že ty na to teoreticky nepotřebuješ jako používat, eh, pět pětku, ale můžeš zkrátka využít, že jo, takový běžně-- nebo ne to Opus se takhle, ale můžeš využít třeba Haiku například, pokud se jako stále bavíme o Anthropicu

Filip: Jo a jsem to teda ještě netestoval, ale čet jsem články, kdy lidi jako dělali to, že udělali typicky při programování, jo, že udělali jako implementační plán s Opusem a potom ho, to nechali udělat ne Haiku, ale nějakej lokální model nějakýho Quena nebo prostě ty coding modely optimalizovaný a ten Opus to řídil a jen tak to po nich pak jako kontroloval a jako vycházelo jim, že to bylo jasně pomalejší, protože lokální model záleží, jaký máš jako železo, ale jako levnější, že jo. A najednou sis zkombinoval, že máš, jako půjčíš si ten super výkon na chvíli a zbytek odjedeš na tom svym železe. zajímavá myšlenka do budoucna si myslím, že jak ty lokální modely budou víc a víc atraktivní, tak najednou ty superagenti budou mít ještě jako delší level toho využití, že fakt nějaký věci oddeleguješ na tu lokální AI prakticky zadarmo za, za elektriku amortizaci.

Jindřich: a mě i vlastně se to docela osvědčilo, jo. Jako myslím, eh, teď zase dělat ten kvalitní třeba vývojovej plán, jo. Ty jako PRD nebo mít jako fakt jako velkou jako wiki k tomu. Takže já i teď též než něco začnu stavět, tak klidně jako x hodin jenom třeba třídím myšlenky, jako diktuju, tvořím si z toho knowledge base, až potom třeba začnu teprve jako tvořit ten samotnej vývojový plán, než se vůbec jako pustím do toho vývoje. A, a přesně jako todleto by mohl bejt jako typickej, eh, prostor pro to, jakým způsobem si s těma modelama hlát, hrát, že jo. Jakoby co delegovat na jakej

Filip: Jo, rozhodně, rozhodně, rozhodně. No, pojďme se posunout k takovým trošku divočejším experimentům. Eh, ještě než se posunem úplně k takovým těm, jako je Ghost Town a podobný, tak taková mezistanice. Já jsem si ji zapomněl napsat do tý naší přípravy, ale také, říká se tomu takzvaný Agent Teams, což je v Claude Codovi. A to je vlastně to, že ty máš subagenty, ale oni si navzájem můžou povídat mezi sebou a plánovat si ty věci a mít nějakej sdílenej, eh, jakoby to-do list. A to je za mě taky. Je to experimentální funkce. Musíš si to zapnout normálně v configu, ale je to takovej jako delší step. Žere to tokeny jak protržený. Ale je to strašně zajímavý, že třeba ty máš Devil's Advocate a on ti prostě kecá do těch všech ostatních subagentů, co něco dělaj a snaží se tam najít ty mezery. Ale ne, že by ti to jenom vypsal. On jim to rovnou řekne a oni na základě toho udělaj tu úpravu a vlastně si umě povídají mezi sebou. je to hustý, jakože experimentoval jsem s tím. Je to cool. Sežere to teda extremně moc tokenů, takže nevím, jestli je to worth it, ale zajímavá myšlenka.

Jindřich: Když to vlastně takhle jako o tom mluvíš, tak mně to trošku jako přijde, eh, že mi to připomíná tu analogii s tím Grill me skillem, že jo. Akorát v tomhletom případě se, eh, jako griluje jeden agent griluje druhýho agenta, eh, zatímco standardně, že jo, ten skill je prostě pro to, aby griloval jako tebe, když ty tvoříš to zadání. Takže mně jako přijde, že taková ta určitá jako paralela v tom může být

Filip: Jo, rozhodně no. No hele, eh, teda přejdeme k takovým těm jako crazy pokusům, tak nebo crazy, já nevím, jestli jako to nazývat crazy, oni jsou jako dobrý, ale mají spoustu jako limitů. Tak určitě jako že lidi slyšeli o Guest Town nebo třeba o Paperclip. To jsou vlastně jako snahy vzít právě jako udělat ty agenty plně autonomní, aby si mezi sebou povídali. Jo, Paperclip je třeba, že máš jako organizační strukturu nějaký firmy, že máš prostě CEO, CMO a prostě všechny ty jako departementy. Ty jim dáš nějakej úkol, oni mají z-zažitý jsem chtěl říct, ale jako nakonfigurovaný, jak prostě se mají chovat, eh, co je jejich role a teda teda. A vlastně jako výsledkem má být, že ti třeba řídí tu firmu nebo že ti jako vyřeší ten danej úkol. A jako je to extrémně zajímavý experiment. Vím, že jako spoustu lidí tvrdí, že tím řídí třeba firmy a tak. Otázka je samozřejmě ta token efficiency, protože to je jako šílený, kolik to dokáže propálit těch tokenů. Ale jako myslím si, že je to nějakej směr, kam to jako může směřovat, že zatím je to taková hodně experimentální fáze. Neřekl bych, že je to jako production ready, ale, ale to jako zajímavý.

Jindřich: Zkoušel ten Paperclip a teda rychle jsem z toho odešel přesně jako kvůli tomu, kolik jako tokenů to papalo. A jako je pravda, že když jsem to zkoušel, tak já jsem tam dal jenom nějakej, eh, ten, ten základní dvaceti nebo třicetidolarovej, že jo, subscription quota nebo co to je. Ale zas jako na druhou stranu dal jsem mu nějak, nějak jako jednoduchej úkol, že jo. Ale ono přesně jak to musí projít skrz ten jako každej department, až vlastně ono to šlo od toho, že jo, CEO přes, eh, nějakýho produkťáka, vývojáře, testera, pak se to zase vrátilo k vývojáři, že jo, tester, nějaký akcepční testy a tak dál a tak dál. Tak jako ano, tu feature to jakoby udělalo, ale prostě jako to fakt takhle to bylo pryč ten subscription.

Filip: Když to je podle mě, mě napadlo až teďka jo, ale když nad tím tak polemizuju, tak to je podle mě takový ta, taková ta situace, kdy ty máš ten malej tým, to jsou ty tvoji subagenti, to je tadycto, to je takovej startup, kterej je strašně flexibilní, strašně rychle doručuje věci a vlastně jako nestojí moc ten provoz. A pak máš ten Paperclip a to je takovej korporát, že jako zvládneš s tím mnohem větší věci, ale jako stojí to násobně, násobně víc a strašně to dlouho trvá, protože jako přesně je tam nějaká organizační struktura. nevím, jestli je to jako do-dobrý přirovnání, ale chtěl jsem, nebo jako přišlo mi, že jako ten Paperclip a tak jako maj ten svůj jako cíl nebo proč to tak dělat. Jenom je to strašně tokenově neefektivní, takže se ti to podle mě jako zatím nevyplatí a ty agenti nejsou v takový míře spolehliví, aspoň si myslím, aby ti dokázali jako udělat, jako řídit fakt celou tu firmu jako od A do Z a fungovalo to a nemusels na to šáhnout. A v tu chvíli sis řekl: „Ok, je to worth it za ty tokeny.“

Jindřich: Ale jako vlastně nevím, jo, protože mně to přijde, že je to jako jako hroznej overkill na to si takhle jako konfigurovat jako celou firmu na to, aby ti udělala nějakej úkol. Protože to, že jako ve skutečnosti ty lidi takhle jako fungujou v těch standardních firmách, tak jasně, každej má nějakou expertizu, jako každej zná, eh, něco, každej se věnuje něčemu jinýmu, každej má jenom nějakou omezenou kapacitu na ten jeden úkol. Tak ta, ta jako organizační struktura jako v tom reálném světě dává smysl. Ale jako dává smysl reálně mít takovouhle organiz-- takovouhle jako organizační strukturu jako s těma agentama? Já vlastně jako nevím, jo. A já jsem to jako ne to-tolik vlastně netestoval, abych jako mohl říct, že to je o tolik efektivnější, nežli si tady jako vypustit na ten úkol jako několik subagentů. Ale já si třeba, já o tom třeba nejsem jako úplně přesvědčenej

Filip: Hele, já si myslím, že jako dobrý to je, ale je to jako cesta do budoucna, že zatím je to takový experimentování, ale už jenom čistě jako z toho pohledu, že ty prostě to není o tom, že by ten model věděl něco jinýho nebo to, ale je to o tom, jak si ho nakonfigureš a pak si hraješ s těmi kontextovými od-okny. O tom jsou vlastně jako ty multiagentní systémy často, že jo, že ty prostě potřebuješ, aby každej měl třeba to čistý okno, podíval se na ten problém z jiného úhlu pohledu. No, jako já si myslím, že to jako cesta do budoucna bude, ale ne jako pro to užití, který děláme teďka, že jako na to, co používáme, tak to jako nepotřebuješ, ale potom, když budeš potřebovat vyhodnocovat fakt jako obrovský množství dat, typicky si dovedu představit, že já nevím, tak jako firma řešíš nějaký účetnictví nebo prostě řešíš nějaký discovery v nějakejch obrovských datech, tak to může být jako zajímavý, že ty agenti to po sobě kontrolují a nemusíš mít jako hierarchii CEO, CMO a tak. To jako spousta firem dneska taky nemá a funguje, ale spíš jako to, že máš určitou hierarchii, jak ty agenti navazujou na sebe, prostě nějakej jako multiagentní systém.

Jindřich: Což vlastně pak v tom už jako nevidím tolik ten rozdíl oproti těm standardním agentům, sum agentům jako o kterejch jsme se tady jako bavili. Jasně, máš nějakou jako strukturu, ale vlastně ten můj point jako v-- byl v tom, že to, že my máme nějakou strukturu jako, jako lidi a běžný firmy, tak nutně neznamená, že to bude to nejefektivnější řešení pro tady nějakou jako řadu agentů, aby ti splnili nějakej úkol.

Filip: Jo

Jindřich: Ale jako třeba se pletu. No jenom prostě můj pohled aktuálně je takovej, že to možná není jako ta nejefektivnější cesta. A je drahá.

Filip: No já vlastně s tebou jako souhlasím, jenom já jsem se na to díval víc technicky, že ty jako ses koukal na tu strukturu lidskou, což souhlasím, že třeba nemusí být ideální. Já jsem se na to koukal z toho pohledu technickýho, že jako subagent z toho, jak funguje, tak je jako strašně jako hloupej dneska, že ten hlavní agent mu zadá úkol, on ho slepě dodělá a odevzdá výsledek a nikam jinam nekouká. tady ty jako agenti jak Paperclip, tak Gestalt anebo třeba právě ty Agent Teams Claude Codovi, tak oni si mezi sebou povídaj a komunikujou. To je za mě ten rozdíl a to si myslím, že jako cesta je. Ale přesně jako ty, ty role naší lidský hierarchie. Nevím, možná jo, možná ne. Těžko říct.

Jindřich: Jako on to pěkně zmiňoval Marek Kříž, že jo, když jsme ho tady měli jako hosta. On s tím vlastně do jisté míry experimentoval. On vlastně takovouhle podobnou jakoby společnost měl, která vlastně řídila jako jeho společnost a on od toho upustil třeba, že jo. Jestli si vzpomínáš, tak on mluvil o tom, že nejvíc mu tam jako neo-nevyhovovalo, že vlastně tam ve skutečnosti ta autonomie není, jo, protože oni furt po tobě něco chtějí a furt chtějí, abys něco jako rozhodoval, že jo. Takže on pak skončil s tím, že se ráno probudil, přišel k počítači a měl tam jako šedesát requestů, ke kterým se musel jako vyjádřit. Takže vyjádřil se k pěti a pak řekl: „Nějak se vyjádři, udělej to.“ Ale to samozřejmě byla cesta do pekel, že jo, protože pak třeba jako neudělali ty rozhodnutí, který Marek potřeboval udělat jako s tou jeho firmou.

Filip: To je taková zajímavá myšlenka a neříkám, na které jsem straně, jo, ale to vlastně pak takovej mikromanagement? Že jako ty, když seš prostě CEO nějaké větší firmy, tak taky jako nechceš rozhodovat všechno to nechat na těch lidech, tak do budoucna vlastně to můžeš třeba nechat na těch agentech. Jasně, je otazníček, jestli teďka ti agenti jsou dostatečně dobrý, aby to udělali a tak, jako chápu, ale víš jako do budoucna, jestli ta cesta není vlastně větší a větší autonomie. Stejně jako ten CEO taky prostě

Jindřich: Jo.

Filip: všechno

Jindřich: Myslím, že jo. A on to vlastně i takhle popisoval a já myslím dokonce, že i to slovo micromanagement zmínil

Filip: Je to možný, no. Už si nevybavuju přesně, no. No, jako uvidíme, kam tohleto bude směřovat, ale myslím si, že přesně jako hlavně jsou strašně zajímavý a tím už bysme se zas dostali jako jinam, ale ty emergentní jevy tady těch velkejch systémů, že jo, OpenAI ti vypustí tady tisíc agentů a oni si udělaj vlastní poznámkovej list, napadnou Hugging Face a k tomu se ještě některý obětujou. to jako zajímavý, no. Myslím si, že tohleto budeme vídat víc a víc, že vlastně nějaký jako kolektivní inteligence ti vzniká ve chvíli, kdy pustíš víc nezávislejch inteligencí dohromady.

Jindřich: Hm.

Filip: o tom vlastně mluvil ten, že jo, Honza Tyl, že vlastně ty můžeš mít víc modelů, takzvaný fuzování modelů, kdy prostě vezmeš hloupější modely, každýho necháš dát na tu věc názor, pak nějakým silnějším modelem to zhodnotíš a získáš ještě větší, jako lepší, kvalitnější výsledek, než kdyby to dělal jenom ten nejsilnější model jako ze všech.

Jindřich: Jako takovejch případů, jako byl třeba ten Hugging Face session, pravděpodobně bude celá řada, no. Jo, jako to je hodně zajímavý, no, když zkrátka ty agenti mají za úkol ten úkol udělat, tak očividně jdou i přes mrtvoly

Filip: No, je to tak. Hele, když bych to měl asi shrnout, jaký, jako jakej je state of the art tý orchestrace. Za mě jako super základ je, pokud pracuje člověk jenom v terminálu nebo v jedný session, tak prostě začít si to nějak líp organizovat. A buďto v tý appce Claude Coda nebo v Codexovi můžeš si dělat složky, můžeš si to nějak líp manageovat nebo zkusit tu Orku nebo Superset. A to je za mě takovej jako basic základ toho. No a potom ty subagenty. To je jakoby s-super věc a ono už to dneska používá ten Claude sám. Ty mu to nemusíš říct a on si to začne dělat jako ty subagenty sám, ale třeba zkusit si s tím líp pracovat a není nic jednoduššího než říct, tam není žádný jako zaklínací slovíčko, to je jenom použij subagenty. That's it, že jo. A jako můžeš mu i nadesignovat, který by třeba mohl použít, jak to má udělat. A tím bych začal. To je za mě jako dneska opravdu efektivní, co, co fakt jako ti přinese reálnej velkej benefit.

Jindřich: Jako ten základ je podle mě super prostě mít to na paměti, že tahle funkce a tadyhle ta možnost existuje. A když dělám něco trochu komplexnějšího anebo třeba vidím nějakej potenciál, že by ke splnění jednoho úkolu mohlo bejt jako víc písečků. Přesně typicky co jsem zmiňoval, nějaký vyhledávání, tak řeknu: „Hele, ty vyhledávej tady, ty vyhledávej tady.“ A takovejch subagentů tím může běžet jako celá řada. Takže byť já vím, že to s-zmiňuju často, ale je to zase skill set jako každej jinej. A když na to jako budu myslet, že jo, že tadyhle ta možnost existuje a ty úkoly se budu snažit jako rozmyslet tak, že by třeba byly vhodný pro ty subagenty, tak jako není důvod je nevyužít podle mě

Filip: Amen, si čteme podtržené. Jako souhlasím s tím, jo, jako prostě dává to smysl. Tohle už jako subagenti jsou za mě jako production ready věc, že už to není debata o tom, jestli to bude fungovat jako třeba u toho Paperclipu nebo Ghostownu. Tam je to prostě takový jako experimentální bych řekl hodně, ale subagenti to je, jo, zkuste, využijte, fakt to má ten benefit

Jindřich: Tak já věřím, že nás někdo v komentářích vyvede z omylu, jo, že se třeba spálil s něčím, což jo, jako je to samozřejmě klidně možný. Určitě těch takovejch případů, kdy se to jako nepovedlo nebo kdy to udělalo jako něco, co ten člověk nechtěl, je jako určitě celá řada. Takže já si ostatně taky přiběh rád přečtu. Jo jo, beze sporu, to se stane s čímkoliv

Filip: No,

Jindřich: No fajn, eh, díky moc. Už, už asi k tomu, eh, Filipe víc nemám, tak uvidíme se příště

Filip: Taky. Dejte nám vědět do komentáře, jaký jsou vaše zkušenosti s orchestrací, ať už na tý uživatelský úrovni, nebo třeba těma, těma subagentama. Případně jestli máte zajímavý zkušenosti s Paperclipem nebo Gestaltem. Rádi se necháme vyvést z omylu, že už je to production ready řešení a že už vám to třeba řídí firmu. Jako rozhodně si to rádi, eh, poslechnem a si o tom. Tak se mějte krásně.

Jindřich: A blíží se nám čtyřicátý díl, takže máme co slavit. A taky jsme vlastně nedávno překonali tisícovku na YouTube. Díky za to a díky, že nás posloucháte

Filip: Mějte se krásně a ahoj